VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V národním parku Podyjí je velmi typický výskyt tak zvaných světlých lesů. Jedná se zejména o různé typy doubrav přecházející místy ve skalní stepi. Jako světlé lesy lze označit porosty, které mají díky porušenému zápoji korun mezernatý charakter a zastoupení různě velkých světlin, tedy otevřených ploch bez stínících stromů. Takové lesy najdeme v současné době nejčastěji na prudkých svazích a skalnatých stráních a podél horní hrany kaňonu Dyje, zvláště na svazích jižní orientace.

Nejnovější poznatky vyvracejí dřívější domněnky o reliktním charakteru některých lokalit a svědčí o silné účasti člověka při vzniku a formování světlých lesů. Byly to zejména činnosti jako pastva a výmladkové hospodaření, které po staletí přispívaly k tomu, že lesy byly mnohem světlejší, než známe ze současné doby, a obsahovaly větší podíl holin v prostoru i čase. Historické formy užívání lesů (hrabání steliva, osečné hospodaření, travaření apod.) v podstatě ztratily svůj význam a postupně zanikly v 19., někde až v první půli 20. století. Ve spojení s nástupem moderního lesnictví se pak středoevropské lesy změnily natolik, že druhy vázané na světlé lesy patří v současné době k našim nejohroženějším organismům.

V Podyjí dosud najdeme velmi pestrou škálu druhů vázaných na světlé lesy. A tak, přestože je většina NP určena k ponechání samovolnému vývoji, zůstává poměrně velká plocha lesů (přibližně 1 300 ha) stále zařazena do tzv. území s trvalou péčí, aby zde mohlo docházet k aktivní ochraně těchto ohrožených druhů. Většina této „zásahové“ zóny je situována na plošině v jihovýchodní části Podyjí, kde je historicky doloženo nejintenzivnější působení člověka a současně tu dodnes přežívá nejvíce ohrožených druhů. Dále jsou navrženy menší enklávy (velikosti 1-20 ha) nacházející se uvnitř „bezzásahové“ zóny prakticky po celé délce údolí.

Správa NP se snaží při péči o les aktivně podporovat světlomilné druhy již od 90. let minulého století. Proto je možné udržovat na vybraných lokalitách snížené zakmenění, aplikovat prodloužené lhůty pro zalesnění a zajištění kultur nebo dokonce provádět lesní pastvu. Od doby platnosti těchto opatření se na některých lokalitách (např. lokality Nad papírnou, Hardeggská stráň, Fládnitzská chata) opakovaně odstraňovaly náletové dřeviny, aby nedocházelo k nadměrnému zástinu.

U Hnanic byla zčásti obnovena stará pastvina a v silně proředěném dubovém lese se podařilo zahájit občasnou pastvu. Po třech letech sledování se sice ukázalo, že vliv pastvy na podrost byl zanedbatelný, což naznačovalo, že pastva byla patrně příliš slabá, ale pestrá struktura pastevního lesa vyhovovala některým denním motýlům a broukům. Do budoucna je plánováno pastvu rozšířit i na další lokality, například do porostů po odtěženém akátu v sousedství vřesoviště.

Důležitá je i možnost využívat při obnově lesa pionýrské dřeviny, které by v běžném hospodářském lese prostor neměly. Na porosty osik, bříz, jív nebo lísek je totiž vázána velmi specifická a rovněž ohrožená fauna. K zavedeným opatřením patří i důsledné odstraňování potěžebních zbytků na xerotermních stanovištích, aby nedocházelo k eutrofizaci stanoviště uvolňováním živin.

Velmi ohroženým stanovištěm jsou v současné době rozvolněné lesní okraje, které postupně přecházejí v sousední nelesní biotopy, ať již to jsou vřesoviště, louky nebo pole. Ještě před válkou byly difuzní hranice v Podyjí velice běžné, jak můžeme vidět na dobových snímcích. Existuje záměr na vybraných lokalitách tyto okraje obnovit a udržovat pastvou nebo občasnou redukcí dřevin. Přechodné biotopy ekotonového charakteru (viz vysvětlivkový sloupec) vynikají mimořádnou druhovou pestrostí, protože hostí současně lesní i nelesní prvky. První pokusy o vytvoření mozaikovitého lesního okraje údolních luk byly motivovány především podporou ohrožené populace jasoně dymnivkového. Po dvou letech sledování se ukázalo, že jasoni vzniklé paseky ochotně obsadili a jednoznačně je preferovali před okolním hustým i řídkým lesem. Na vytvořených pasekách byl zjištěn nejvyšší počet ohrožených brouků řazených do červeného seznamu. Do budoucna je plánováno vzniklé paseky nechat pozvolně zarůstat a v jejich blízkosti opět vytvářet paseky nové, čímž časem vznikne mozaikovitý lesní okraj na rozhraní les-louka.

Na několika místech NP bylo započato s obnovou porostů výmladkovým způsobem (viz vysvětlující sloupec). Dokonce i část lesů obce Mašovice byla v lesním hospodářském plánu (LHP) zařízena s uplatněním výmladkového lesa, stejně jako tomu bude na části majetku NP v novém LHP. Je pravděpodobné, že se tyto lesy stanou dalším útočištěm druhů vázaných na světlé lesy.

Aby byla zajištěna komunikace populací mezi plošinou a údolím, jsou vybrány některé lesní cesty, u nichž budou vytvořeny široké cestní okraje se silně rozvolněným zápojem dřevin, které poslouží jako koridory světlomilným druhům. Doplňkovým prvkem budou permanentní lesní světliny vytvářené například na místech lesních skládek a na křižovatkách lesních cest. Tyto prvky mohou současně plnit funkci odpočinkového zázemí pro turisty.

Ekoton

je přechod mezi dvěma či více rozdílnými společenstvy (ekosystémy). Ekotony jsou zóny střetu, napětí, kompetice, prolínání a spojení. Kvalitativně nejvýraznější přechody vznikají na rozhraní pestrých ekosystémů, jako jsou například les-pole, les-louka, louka-vodní plocha apod. Obecně lze za nejvýraznější ekotony považovat rozhraní mezi krajinnou matrix a uvnitř ležícími krajinnými elementy. Tato rozhraní bývají z hlediska zprostředkování ekologické stability krajiny nejvýznamnějšími. Ekotonová společenstva jsou zpravidla tvořena řadou druhů charakteristických pro sousedící ekosystémy a navíc druhy specifickými pro ekotony. Velmi často je počet druhů a denzita jejich populací vyšší v ekotonu než v přilehlých společenstvech.

Podle http://www.centrumprokrajinu.cz/vyzkum_ekotony_cz.html

Výmladkový les

(synonyma: nízký les, pařezina) je tvar lesa, který vzniká z pařezových a kořenových výmladků. Není tedy na rozdíl od lesa vysokokmenného ani uměle vysazen či vyset, ani nevzniká přirozenou obnovou (náletem). Využívá se schopností některých dřevin tvořit pařezové kořenové výmladky. Kmenové (pňové) výmladky neboli vlky byly využívány k oklestnému hospodaření (například známé „hlavaté“ vrby). Způsob hospodaření spočívá v tom, že se dobře zmlazující listnaté porosty, většinou nízko u země, naholo pokácí a s vyrostlými výmladky se dále hospodaří (prořezávají se a periodicky kácejí). Nejčastějšími dřevinami ve výmladkovém lese bývaly buky, duby, habry, vždy s příměsí mnoha dalších dřevin. Na zamokřených půdách kralovala ve výmladkových lesích olše.

Podle http://cs.wikipedia.org/wiki/Výmladkový_les

Příklady nejvýznamnějších druhů vázaných na světlé lesy a lesní okraje

Rostliny

bažanka vejčitá (Mercurialis ovata)
divizna ozdobná (Verbascum speciosum)
kýchavice černá (Veratrum nigrum)
lněnka bavorská (Thesium bavarum)
lýkovec vonný (Daphne cneorum)
medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum)
prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina)
svízelka piemontská (Cruciata pedemontana)
třemdava bílá (Dictamnus albus)
volovec vrbolistý (Buphthalmum salicifolium)

Živočichové

bělopásek dvouřadý (Limenitis camilla)
dudek chocholatý (Upupa epops)
jasoň dymnivkový (Parnassium mnemosyne)
lelek lesní (Caprimulgus europaeus)
nosatec Gasterocercus depressirostris
pakudlanka jižní (Mantispa styriaca)
perleťovec prostřední (Argynnis adippe)
skřivan lesní (Lullula arborea)
tesařík broskvoňový (Purpuricenus kaehleri)
zlatohlávek skvostný (Protaetia speciosissima)

Ing. Robert Stejskal, Ph.D. - referent pro přírodovědný management lesních a nelesních ekosystémů Správy národního parku Podyjí