Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Dávná krása Podyjí


Jan Lacina, č. 2/2013, s. 37

Poněkud opožděně dostal se mi do rukou katalog J. Fracera a kolektivu nazvaný Podyjí ve sbírce Jihomoravského muzea ve Znojmě (Znojmo 2009), vydaný k výstavě stejného jména jako titulek našeho zamyšlení, která se uskutečnila ve znojemském Domě umění již na přelomu let 2009 a 2010. Přesto stojí za to se o této publikaci zmínit, neboť je podnětným příkladem poutavě zpracované prezentace regionální krajinomalby. Prezentace s trvalou platností, protože katalog má formu malé monografie. Zaujme již obálka publikace, na níž je barevná reprodukce olejomalby absolventa vídeňské akademie Othmara Fausta-Sweraka (1876-1914) Vřesoviště v Podyjí z roku 1912, tedy jedna z výrazných scenerií i současného národního parku. Prezentovaný výběr krajinomaleb, kreseb a litografií ze sbírky Jihomoravského muzea má však širší záběr. Někteří z více než třiceti zastoupených výtvarníků se soustředili na romantické údolí Dyje nejen mezi Znojmem a Vranovem, ale dráždivě přitažlivou krásu nacházeli i dál proti proudu řeky až k Frejštejnu. Zejména Karl Gödel (1870-1948) zachytil v řadě olejomaleb tuto část údolí začátkem 20. století, tedy dlouho před vybudováním Vranovské přehrady v roce 1932. Malířským bardem této části Podyjí však byl Roman Havelka (1877-1950), jeden z posledních žáků proslulé Mařákovy krajinářské školy na pražské Akademii výtvarných umění. Tento vůdčí člen malířské kolonie ve starém Bítově zůstal této krajině věrný až do konce života a působivě zachycoval její jarní až podzimní nálady i v době, kdy už byl jeho oblíbený soutok Želetavky s Dyjí zatopen.

Třebaže je většina děl laděna na romantickou notu - jak tomu asi jinak v romantickém Podyjí ani být nemůže - mají vesměs tyto oleje, tempery, akvarely, kvaše, pastely, kresby a litografie i velkou dokumentární hodnotu. Čím jsou starší, tím je jejich výpověď pro krajinného ekologa zajímavější. Z tohoto hlediska je významné, že téměř polovina reprodukovaných výtvorů pochází z 19. století a více než půlka z první poloviny 20. století, ovšem jen do roku 1945. Nejstarší z děl je akvarel Josefa Götze Veduta Vranova nad Dyjí z roku 1820, zachycující žňovou idylu na mírnějších svazích dyjského údolí proti zámku. Nejobsáhlejší je soubor kreseb, olejů a kolorovaných litografií (celkem 22 děl) Josefa Doré (1805-1878). Tento malíř, kreslíř a rytec francouzského původu se usadil okolo roku 1830 ve Vranově a výtvarně zmapoval mnohé významné scenerie i stavby na teritoriu dnešního národního parku Podyjí. Jmenujme alespoň zvlášť působivý Požár Poitnerova mlýna ve Vranově nad Dyjí z roku 1842, Pohled na Dyji a Martinovu stěnu u Vranova (1872), Feliciinu studánku u Vranova (1969) a Lovecký letohrádek Breitava u Vranova (1872). Při pohledu na kvaš Josefa Bieglera Zřícenina Nový Hrádek (kolem roku 1880) se doslova zasteskne po idylických dobách, kdy se ještě na loukách v údolí pod zříceninou pásly krávy a brodily se v řece.

Nesporným kladem publikace je i snaha zachytit záběry výtvarníků současnou srovnávací fotografií. Povedlo se to sice jen v sedmi případech, ale i tak jde o významný počin. Zvlášť zajímavé je srovnání olejomalby Josefa Doré Ledové sluje u Vranova nad Dyjí. Roku 1850 zde totiž malíř zachytil na velmi strmých levobřežních svazích dyjského údolí v listnatých lesních porostech četné pruhové holoseče, které by v současném ochranném režimu nebyly samozřejmě možné. Obdobný způsob hospodaření v lesích, navíc s následným umělým zalesněním smrkem, vystihl J. Doré roku 1865 i na strmých svazích kolem hradu Bítova. V údolním dně Dyje bývaly tehdy souvislejší louky než dnes. Krajina byla důsledněji využívána, obrazy z 19. století v nás souhrnně vzbuzují pocit, že byla uspořádanější a uklizenější.

Reprodukce výtvarných děl jsou v publikaci proloženy dobovými texty vyjadřujícími literárně stejný obdiv ke krajině Podyjí jako díla výtvarná. Nechybí ani stručné medailonky většiny malířů, pokud se jejich životaběh vůbec podařilo dohledat. V každém případě je zřejmé, že Podyjí - byť bez nadregionálně zvučných malířských jmen - bylo do roku 1938 soustavně malováno dohromady z moravské i rakouské strany, že zde - navzdory jazykové odlišnosti - trvala sounáležitost ke stejné krajině a obdobný obdiv k ní.

Publikaci Podyjí ve sbírce Jihomoravského muzea ve Znojmě nemohu než doporučit jako příkladnou pro naše další velkoplošná chráněná území. A nejen pro ně.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu