VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vánoce na počátku padesátých let. Vraceli jsme se s tatínkem od Trauznického mlýna. Minuli jsme plovárnu, která ještě netušila, že za pár let zmizí pod vodami užitečné přehrady. Začínalo se stmívat, v hotelu Pod Obří hlavou na protějším břehu už svítili. Proti nám kráčel starší pán. Když mu tatínek vysvětlil, že k dalšímu mostu je to dost daleko, otočil se a vracel se s námi.

„Víte, jsem tady poprvé, ale řeknu vám, to se hned tak nevidí, to město nad řekou, ty skály, ta romantika!“ Svá slova doprovázel rozmáchlými gesty a ukazoval na strmou Eliášovu skálu, na kapličku vysoko nad ní, na hrad, na mikulášský kostel…

Při jeho slovech jsem pocítil nebývalý pocit hrdosti, jako by všechna ta krása byla mým dílem. Od tatínka i ve škole jsem slýchal podobnou chválu, ale teď to řekl člověk z jiného města! Od toho setkání jsem se začal na Znojmo a okolní krajinu dívat novýma, jakoby okouzlenýma očima. Všechno kolem, co mi připadalo docela všední, neboť jsem v tom vyrůstal, dostalo nový rozměr.

Oblíbeným cílem našich výletů byla tehdy ještě úplně holá Kraví hora pokrytá koberci fialového vřesu a rozrytá klikatými zákopy, neboť ještě dlouho sloužila jako vojenské cvičiště. Pohled na Znojmo vznášející se nad řekou i na modré pahorky vyrůstající na vzdáleném obzoru z rozsáhlé roviny patří k těm nezapomenutelným. Odtud již nebylo daleko kolem nevysokého Spielbergu (Strážní hory) do Popic, rodiště Karla Postla, jenž pod pseudonymem Charles Sealsfield vstoupil do literárních dějin první poloviny 19. století. Teprve po jeho smrti ve švýcarském Solothurnu roku 1864 vyšel najevo jeho moravský původ.

Z nedalekých skal, kde prý rád sedával, je jeden z nejkrásnějších pohledů na dyjský kaňon. Právě zde se prý zrodil jeho talent, s nímž líčil přírodní krásy Severní Ameriky. Ze Sealsfieldova kamene jste se mohli spustit po strmé stráni porostlé borůvčím k Trauznickému mlýnu, který se už v té době zvolna rozpadal, přejít po mostě Dyji a pustit se divokým Mločím údolím, zvaným též Peklo, jehož vodopády si na jaře nezadaly s těmi na horských tocích, kolem Čertova mlýna (nad ním ještě leží mlýn Andělský) třeba na vyhlídku Králův stolec. Z tohoto místa prý polský král Jan Sobieski sledoval roku 1683, jak jeho vojska táhnoucí na pomoc obležené Vídni přecházejí Dyji.

Domů jste se mohli vracet tzv. hřebenovkou. Hluboko pod vámi šuměla řeka, nad ní se vypínalo Znojmo s Hradištěm sv. Hypolita, kde v té době prof. Kalousek se svými studenty kousek po kousku odkrýval tajemství jednoho z největších velkomoravských výšinných hradišť. Také se dalo jít kolem Dyje nebo malebným Gránickým údolím. Nebylo toho pro dětské nožky zrovna málo, ale postupně chuť poznávat další krásy dyjského údolí narůstala. Jenže v té době už toho moc nezbývalo: Ještě tak na Dlouhou louku za Býčí skálou, a to bylo v podstatě všechno. Dál se prostě jít nedalo, dál byla zakázaná země. A tak jsme, už jako středoškoláci, chodívali na jedno místo na rozhraní lesa a vinohradů, odkud byl vidět rakouský Retz s jeho malebným okolím, z tranzistoráku zněly šlágry z Vídně a my jsme snili o tom, že se do té země svobody přece jenom jednou podíváme. A ještě starý sad tam byl a ty stromy se skláněly, jak byly staré, a my jsme leželi v trávě na zádech a trhali třešně srdcovky. Ještě dnes cítím na jazyku jejich chuť…

Nikdy jsem se příliš nerozčiloval, že nemohu cestovat do ciziny, ale jako občana mě hluboce uráželo, že je mi znemožněno pohybovat se svobodně po rodné zemi. Nezbylo mi než putovat proti proudu Dyje jen prstem po starých mapách nebo si prohlížet zažloutlé fotografie těch zapovězených míst. Jména jako Devět mlýnů, Nový Hrádek, Hardegg, Vraní či Liščí skála, Ledové sluje a řada dalších mi v dané situaci připadala exotičtější a nedostupnější než třeba Madagaskar. A když jsem se ve starém turistickém průvodci z roku 1927 dočetl v popisu túry do Hardeggu, že „na druhém konci mostu očekává nás finanční stráž rakouská a propouští nás ochotně dále“, pokoušela se o mě mrtvice. Pouze jednou se mi v té neblahé době podařilo proniknout do zakázaného podyjského ráje. Bylo to o Vánocích 1967. Po neuvěřitelných peripetiích jsem se dostal s dětským vlastivědným kroužkem, popravdě za tím účelem založeným, na tehdy nedostupný Nový Hrádek. Nakonec stačil telefonát jednoho osvíceného důstojníka. Snad to bylo i tím, že osmašedesátý byl již za dveřmi.

A tak jsem konečně, po více než dvaceti letech beznadějného čekání a marného snění, mohl na vlastní oči spatřit krajinu, o níž mohl ve šťastnějších časech Jaromír Tomeček napsat: „Scenerie, která nemá v našich zemích hned tak rovné. Dva okruhy jako dvě elipsy, jedno velké O a druhé malé o, a na vrcholu toho většího zřícenina Nového Hrádku. Řeka obtáčí ty dva ostrohy a skalní hrad nad nimi nutí vzpomínat na temno středověku a na pověsti kolem údělných knížat znojemských, ovládajících tvrdou pěstí kraj a cesty kolem řek.“

A pak až prosinec 1989. Bylo domluveno, že se sejdeme u hardeggského mostu a že si jen tak z obou břehů svobodně zamáváme. Ale emoce byly silnější, a tak se lezlo po ocelovém zábradlí, protože mostovka na naší straně chyběla. My do Rakouska a Rakušané k nám. A na obou březích probíhala neplánovaná, o to však spontánnější oslava skutečnosti, že jsme se dočkali.

Dnes je to už historie, nedopadlo všechno tak, jak jsme si představovali, ale to asi nikdy. Člověk nemůže mít všechno. A tak se v čase, který mi ještě zbývá, rád toulám rodným krajem a připomínám si slova, jež Charles Sealsfield napsal téměř před dvěma sty lety: „Pohleďte jasným zrakem na boží přírodu, pronikněte nepředpojatým rozumem její hlubiny a snažte se ze všech sil poznat její zákony a řád. Uplatníte-li je sami na sobě, poznáte výsledek v podobě pravých zákonů morálky.“

Jiří Svoboda (1943)

se narodil ve Znojmě. Působil jako učitel na Znojemsku a Brněnsku. Je autorem knih pověstí O znojemské věži a jiné pověsti (2000) a O vranovském zámku. Pověsti ze Znojemska (2001), přispívá do regionálního tisku, zabývá se překlady starších děl regionálních německy píšících autorů.