Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Cesty k radosti


Lenka Reiterová, č. 2/2013, s. 40

Kde jsou ony dotýkané cesty sešlapané stovkami kroků pěšáků směřujících ke svému cíli? V Podyjí ještě možná nějaké najdeme, i když jich mnoho již utonulo ve vlnách výkonnosti. Ano, musíme být stále výkonnější - jít pěšky nás zdržuje, už bychom tam chtěli být.

Tak raději jedeme. Jemnou pavučinu cest přetne silnice, dálnice. Cesta nám překáží - výkonný pluh se nemůže pořádně rozmáchnout. Proto jsme ji rozorali a jedním záběrem pluhu převrátíme hektar pole. To je výkonnost, to je efektivita!

Už ale nepotkáváme tiché a nenápadné polní plevele, ty drobné souputníky každého rolníka. Všechny je znal, každému dal jméno. Ubíraly prostor jeho obilí, přesto je neměl za nepřátele. Častoval je přece samými pěknými jmény: silenka, myší ocásek, ostrožka, pastuší tobolka, čekanka… Byly jeho kalendářem, prozradily mu, jaká je na kterém poli půda, kolik vody v podzemí.

Většině z nás už nic neříkají. V naší jízdě od místa k místu, od výkonu k výkonu, už ani nemáme čas spočinout, rozhlédnout se, zamyslet. Proč by nás měla zajímat krajina za humny, když do ní nevede cesta? Nemůžeme se dozvědět, kolik pohody a nevšedních zážitků nám nabídne les za vsí, pokud se k němu musíme brodit oranicí. To radši sedneme do auta a odjedeme do multikina obdivovat přírodovědný dokument z Jižní Ameriky.

Třeba nám jednou motor vypoví poslušnost a my usedneme na mez zpívajících sarančí a všimneme si růžově zářícího hvozdíku nebo okatého heřmánku. Snad mu ještě porozumíme, snad nám ještě dokáže povědět, že v životě je důležitější radost než výkon a zisk se nemusí měřit na koruny.

Je dobře, že cesty zanechávají stopy. V nás i v krajině. My se pak můžeme vracet k cestám, cesty se mohou vracet do krajiny. Cesta tvoří domov, protože doma víme, kudy kam. Když pomalu procházíme krajinou, máme čas si srovnat myšlenky a přetřídit priority. Pěšina nám pomůže najít cestu k vlastnímu srdci (máme-li ještě jaké).

V polích u Onšova, Mašovic nebo Konic ještě zbyly cesty, po nichž je možno kráčet za radostí, tou drobnou, která nejvíce povzbudí. Kde nás vůně hlíny vrátí ke kořenům, z nichž jsme vzešli. V květech chrp a vlčích máků pochopíme krásu všedního dne.

Někde, třeba v okolí Čížova, Lukova i Mašovic, se cesty zase začínají vracet na své místo. Kéž nám umožní najít cestu k vnitřnímu klidu, cestu k naději, cestu k radosti.

Lenka Reiterová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu