Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Světlo z Jupitera

David Veselý, č. 4/2022, s. 2-3, pro předplatitele

Kdo se bojí ohně

Jiří Sádlo, č. 4/2022, s. 11

Vzpomínání na Jana Steklíka a s Janem Steklíkem

Petr Veselý, č. 4/2022, s. 29-36, pro předplatitele

K teplotám interiérů

Jan Hollan, č. 4/2022, s. 38-39

Všechno, co potřebuješ, je láska

David Veselý, č. 3/2022, s. 7-9

O migraci ryb a životě „po řecku“

Tomáš Lotocki, č. 3/2022, s. 28

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2021

redakce , Aleš Máchal, Blanka Mikátová, č. 3/2022, s. 48-50

Nemýtit! Zde žijí staré lesy

Jeňýk Hofmeistr, Miroslav Svoboda, č. 3/2022, s. 42-45, pro předplatitele

Cesty k radosti


Lenka Reiterová, č. 2/2013, s. 40

Kde jsou ony dotýkané cesty sešlapané stovkami kroků pěšáků směřujících ke svému cíli? V Podyjí ještě možná nějaké najdeme, i když jich mnoho již utonulo ve vlnách výkonnosti. Ano, musíme být stále výkonnější - jít pěšky nás zdržuje, už bychom tam chtěli být.

Tak raději jedeme. Jemnou pavučinu cest přetne silnice, dálnice. Cesta nám překáží - výkonný pluh se nemůže pořádně rozmáchnout. Proto jsme ji rozorali a jedním záběrem pluhu převrátíme hektar pole. To je výkonnost, to je efektivita!

Už ale nepotkáváme tiché a nenápadné polní plevele, ty drobné souputníky každého rolníka. Všechny je znal, každému dal jméno. Ubíraly prostor jeho obilí, přesto je neměl za nepřátele. Častoval je přece samými pěknými jmény: silenka, myší ocásek, ostrožka, pastuší tobolka, čekanka… Byly jeho kalendářem, prozradily mu, jaká je na kterém poli půda, kolik vody v podzemí.

Většině z nás už nic neříkají. V naší jízdě od místa k místu, od výkonu k výkonu, už ani nemáme čas spočinout, rozhlédnout se, zamyslet. Proč by nás měla zajímat krajina za humny, když do ní nevede cesta? Nemůžeme se dozvědět, kolik pohody a nevšedních zážitků nám nabídne les za vsí, pokud se k němu musíme brodit oranicí. To radši sedneme do auta a odjedeme do multikina obdivovat přírodovědný dokument z Jižní Ameriky.

Třeba nám jednou motor vypoví poslušnost a my usedneme na mez zpívajících sarančí a všimneme si růžově zářícího hvozdíku nebo okatého heřmánku. Snad mu ještě porozumíme, snad nám ještě dokáže povědět, že v životě je důležitější radost než výkon a zisk se nemusí měřit na koruny.

Je dobře, že cesty zanechávají stopy. V nás i v krajině. My se pak můžeme vracet k cestám, cesty se mohou vracet do krajiny. Cesta tvoří domov, protože doma víme, kudy kam. Když pomalu procházíme krajinou, máme čas si srovnat myšlenky a přetřídit priority. Pěšina nám pomůže najít cestu k vlastnímu srdci (máme-li ještě jaké).

V polích u Onšova, Mašovic nebo Konic ještě zbyly cesty, po nichž je možno kráčet za radostí, tou drobnou, která nejvíce povzbudí. Kde nás vůně hlíny vrátí ke kořenům, z nichž jsme vzešli. V květech chrp a vlčích máků pochopíme krásu všedního dne.

Někde, třeba v okolí Čížova, Lukova i Mašovic, se cesty zase začínají vracet na své místo. Kéž nám umožní najít cestu k vnitřnímu klidu, cestu k naději, cestu k radosti.

Lenka Reiterová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu