VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Letos na podzim tomu bylo přesně dvacet pět let, co spatřilo světlo světa první číslo časopisu Veronica. Tehdy, v roce 1986, to bylo pouze číslo „zkušební a náborové“, jak v úvodníku napsal Miroslav Kundrata. Od dalšího roku 1987 však již časopis vycházel pravidelně - čtyřikrát a od roku 1999 šestkrát ročně. Je skutečně malý zázrak, že tento nevládní a nezávislý časopis od té doby nepřetržitě vychází, a je tak v současnosti, pochopitelně až po ctihodných a slovutných čistě vědeckých revue, jedním z nejdéle vycházejících periodik u nás.

Časopis byl ve svých počátcích vydáván jako bulletin (zpravodaj) výborů Českého svazu ochránců přírody okresů Brno-město a Brno-venkov. Jinak to v době tuhého ideologického dozoru nad tiskovinami posledních let komunistické vlády ani nešlo. Že by tenkrát někdo - kromě disentních samizdatů - mohl připravovat nějakou mimostrukturní tiskovinu ve formě časopisu, bylo zcela nepředstavitelné.

To, že Veronica byla časopisem, dokonce vyhledávaným, je velkou zásluhou jejích „otců zakladatelů“, tehdejších pracovníků Geografického ústavu Československé akademie věd, vedoucího redaktora Miroslava Kundraty, Jana Laciny a Antonína Bučka. Nebýt ovšem skutečnosti, že se Kundratovi podařilo sehnat redaktora (a také vynikajícího redakčního grafika) nad jiné povolaného, Oldřicha Bártu (1913-1993), asi by tím zpravodajem přece jenom nějaký čas byla. Bárta, jenž během normalizace o redaktorskou práci nezavadil a jehož zkušenosti z práce v předních moravských periodikách, jako byl List Sdružení moravských spisovatelů, Host do domu či Věda a život, tehdy již dlouhé roky ležely ladem, začal periodikum tvořit tak, jak byl zvyklý. Vtiskl hned od počátku Veronice originální tvář, připomínající grafiku Hosta do domu v dobách jeho největší slávy.

Spolu s Bártou dal Veronice nezaměnitelnou podobu výtvarník Rostislav Pospíšil, jenž vytvořil její logo a obálku. Ta se ovšem časem měnila k současnému pojetí, díky němuž se v jednotlivých ročnících časopisu mohou představit přední čeští výtvarníci. Pospíšil ostatně dodnes ozvláštňuje obsah časopisu svými kresbami, podobně jako Jan Steklík, jehož kreslířské zkratky dokážou vtipně doplnit téma jakkoli náročné. Veroniku svým kreslířským uměním zdobili také Vladimír Kokolia, Václav Houf, Jan Dungel, Jan Hrubý a mnozí další autoři.

Časopis byl od počátku zamýšlen jako prostor, v němž by docházelo ke spojení odborně populárního psaní o přírodě, krajině a jejich ochraně s kulturou. Naplňování těchto představ Veronice dodnes propůjčuje osobitý a nezaměnitelný víceoborový charakter. Hned z počátku proto periodikum přilákalo např. Ludvíka Kunderu či Jindřicha Zogatu, kteří v té době ostatně ani moc jiných příležitostí k publikování neměli. Své básně ve Veronice svolil publikovat také Jan Skácel, přírodní prózou ji poctil Jaromír Tomeček.

Kulturní přesah pomáhali ve Veronice dotvářet vynikající fotografové-krajináři. Černobílé krajinářské fotografie jsou poznávacím znamením časopisu dodnes. Veronica měla štěstí, že mohla otiskovat snímky tehdy ještě žijících fotografických legend, jako byli Vilém Reichmann (1908-1991), Jindřich Grepl (1907-2000) či Rudolf Janda (1907-2000), jemuž Veronica uspořádala v roce 1998 poslední výstavu, na níž byl tehdy jednadevadesátiletý umělec přítomen. Podílela se též na vydání reprezentativní fotografické publikace jednoho z nejvýraznějších moravských krajinářů Moravské krajiny Miloše Spurného (1922-1979). Potvrdila tím pověst periodika, které si vzalo za své ochranu tradiční venkovské krajiny. Postupně si však vytvořila také okruh o něco mladších výsostných fotografů, mezi něž patřil Lubomír Zelinka, Tomislav Pivečka, Josef Ptáček, Petr Macháček a další. Výraznou fotografkou, ale i autorkou působivých textů je také dlouholetá členka redakční rady Jarmila Kocourková.

Dnes jsou již jen stěží uvěřitelné problémy, s nimiž se Veronica musela v raných fázích své existence vypořádávat, od jakési cenzury patřičného referenta městského výboru komunistické strany, přes nedostatek papíru až po neochotu, liknavost a často i aroganci tehdejších tiskáren. Až do roku 1990 se tak např. musel časopis tisknout v Prostějově, kde jeho výrobu díky „protekci“ přijali, v Brně tehdy její tisk nebyl možný! Časopis si ovšem i přes tyto těžkosti našel hned od počátku předplatitele na větší části Moravy a postupně se rozšiřoval i do Čech a na Slovensko. Dodnes zůstává prestiží redakce mít v každém čísle alespoň jeden příspěvek ze Slovenska. Záběr Veroniky byl od počátku daleko širší než „Brno a okolí“, jak by se na zpravodaj té doby slušelo. V druhém ročníku se sice tematický obsah příspěvků ještě zaměřoval spíše na jihomoravský prostor, v dalších však již prakticky na celou tehdejší republiku. V časopisu své texty, fotografie či kresby uplatnilo za dobu jeho trvání více než 2 000 autorů!

Duší časopisu je pochopitelně redakce a okruh nejbližších spolupracovníků. Složení redakce v počátcích kromě zakladatelského dua Kundrata - Bárta doplňovali ještě Jitka Pellantová a Jiří Turek, kteří před vznikem Veroniky připravovali zpravodaje okresních výborů ČSOP. Oba byli až do roku 1997 vedeni jako zástupci nejprve vedoucího redaktora a později šéfredaktora, Turek kromě toho také působil a dodnes působí jako navýsost spolehlivý korektor. O jazykovou čistotu časopisu v počátcích dbala Nora Obrtelová, od začátku 90. let krátce také Hana Pospíšilová. Redakce ale v té době neměla žádné sídlo. Časopis vznikal doslova na koleně, jednak v pracovně Miroslava Kundraty v Geografickém ústavu ČSAV v tehdy bývalém Augustiniánském klášteře na Starém Brně, jednak v bytě Oldřicha Bárty. Často však také, jak velela dobrá prvorepubliková tradice, i v některých z brněnských restauračních zařízení, kde např. mnohdy téměř již do zlomu kreslil své obrázky Jan Steklík (tato jeho praxe se ostatně nezměnila dodnes). V roce 1989, kdy již Bárta nebyl s přibývajícími léty s to celý časopis redigovat, začal s redakční prací vypomáhat pisatel těchto řádků. Okruh redakčních spolupracovníků, bez nichž by časopis nemohl fungovat, v roce 1991 přerostl v pravidelně se scházející redakční radu, složenou jak ze zástupců nejrůznějších vědeckých oborů, tak z dobrovolných ochránců či členů ČSOP. Tvořilo ji tehdy 16 členů: Antonín Buček, Jaroslav Čáp, Vít Grulich, Jana Haluzíková, Karel Hudec, Jarmila Kocourková, Miroslav Kundrata, Jan Lacina, Libor Musil, Nora Obrtelová, Jitka Pellantová, Petr Svoboda, Václav Štěpánek, Jiří Turek, Mojmír Vlašín a Evžen Wohlgemuth (1947-2002). V redakční radě se v průběhu let vystřídalo dalších více než dvacet odborníků. Z původní rady v té současné dodnes zasedá šest členů, další čtyři jsou pak vedeni jako členové čestní. Prvním předsedou redakční rady byl Miroslav Kundrata (1991-1998), poté Václav Štěpánek (1998-2010), v současnosti radu řídí Pavel Klvač.

S tím, jak se časopis rozrůstal (v 90. letech jako čtvrtletník míval obvykle 48 stran), zvyšovaly se nároky na redakci, jež se musela profesionalizovat. Své stálé místo získala v Domě ochránců přírody na Panské ulici 9, který byl v roce 1992 kompletně zrekonstruován. Redakce se tehdy rozrostla o Hertu Matlovou, od roku 1993 pak získala svého prvního profesionálního redaktora Petra Jokeše. V redakci však působil pouze rok. Poté na jeho místo přišla básnířka Věra Fojtová, v polovině roku 1994 se redakčně „profesionalizoval“ také Václav Štěpánek a od roku 1995 zastával funkci šéfredaktora. V tomto složení pracovala redakce až do roku 1998, kdy byl přijat jako elév Dalibor Zachoval, jenž již v roce 1999 přebírá šéfredaktorský post. Od roku 2002 v důsledku nedostatku finančních prostředků zastával, pochopitelně s pomocí redakční rady a externistů, redaktorskou i šéfredaktorskou práci pouze Dalibor Zachoval, a to do poloviny roku 2007. Po půlročním provizoriu, kdy Veroniku řídila členka redakční rady Věra Pospíšilíková, nastoupila do redakce Dana Zajoncová, jež časopis jako šéfredaktorka vede dodnes.

Čtvrtstoletí existence časopisu rozhodně není málo. Tím spíše u nevládního časopisu, který nikdy neměl na růžích ustláno a často finančně doslova vyrážel klín klínem. Veronica za tu dobu přežila všechny své „konkurenty“, starší sesterskou Niku či časopis Naší přírodou a mnohé další, které sice vydržely ideologickou nepřízeň bývalého režimu, finanční labyrinty nové doby však již byly nad jejich síly. Tím ovšem nechceme říci, že něco podobného nehrozí také Veronice. Již teď však mnohonásobně předčila i ty nejbujnější sny svých zakladatelů. Doufejme, že s pomocí čtenářskou a s dostatečnou autorskou základnou se jí podaří překonat všechna úskalí, která jí čas ekonomických propadů přináší, a bude nadále citlivým barometrem stavu doby a statečným ochráncem přírody a krajiny. Tedy ad multos annos, nebo také pěkně slovansky, na mnogaja leta…

PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D., (1959) - balkanista a historik, bývalý šéfredaktor a bývalý předseda redakční rady časopisu Veronica, v.stepanek(zavináč)interier.com

Související článek autora Ochana krajiny i ekologické poradenství viz na s. 11 rejstříku roč. 2011 (zde níže; tištěný vložen v č. 1/2012).