VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

S výhodou dnes již dvaadvacet let dlouhého zpětného pohledu lze snad říci, že národní park Podyjí byl a je prospěšný už jen v tom, že možná lidi ve zdejším kraji uchránil před nimi samými - a některými nápady, které by pokolikáté již „osvobozené“ pohraničí mohly zjizvit ukvapenými a nakonec třeba i nezdařenými nebo nedokončenými projekty.

Naproti tomu, snad i s ohledem na trpkou a složitou novější i starší historii, může být správa parku někdy vnímána víc jako utiskující či přinejmenším sebestředný a svévolný „ouřad“, který do mnohého mluví, aniž by s čím pomohl. Nemyslím, že by to byl vždy, nebo i jen často, spravedlivý soud. Bohužel překonávání intuitivního předpokladu, že jednání druhé strany motivuje buď hloupost, či zlá vůle, patrně oběma stranám nějakou dekádu potrvá.

Možná i právě v téhle souvislosti stojí za zmínku věci, které na práci správy parku dle mého soudu stojí za ocenění. Jsou to počiny, které v kraji obnovují zpřetrhanou paměť: například vysazování ovocných stromů starých sadů, ale i rostoucí badatelská a publikační činnost. Tu oceňuji i proto, že žel žádný přírodovědec nejsem. Třeba právě probouzení paměti, popularizace výsledků bádání a dokumentace či obnova zchátralých staveb poskytne příležitost, jak by správci parku mohli postupně dojít uznání jako starostliví sousedé i tam, kde bývají častěji vnímáni jako vetřelecká vrchnost.

Zkrátka - zřejmě pro budoucnost národního parku Podyjí bude nejužitečnější, pokud budou všichni zúčastnění schopni, ne snad programově (to totiž začasté nefunguje), ale v důsledku svého počínání, rozvíjet vztahy, které budou oboustranně trvale udržitelné.

Martin Moštěk
novinář
Znojmo

Na otázku, co mi jako občasnému návštěvníkovi nejmenšího českého národního parku přináší jeho existence, mám v zásadě jedinou odpověď: důvod jet do Znojma a jeho okolí. Jako někoho, koho do národního parku vábí především samotný národní park, mě jeho existence nijak neomezuje.

Je asi nesmyslné porovnávat české národní parky mezi sebou, ale člověku to přesto tak nějak nedá. V mém hodnocení tak patří Podyjí minimálně jeden primát. Příroda v něm ze všech českých parků nastavuje tu nejpříjemnější tvář. Bez větší námahy tu může i naprostý laik potkat jinak vzácně se vyskytující ještěrky, hady či mloky. Také lze snadno přizpůsobit trasu momentální náladě či výkonnosti - od vycházkových tras až po túry pro zdatné turisty.

Britský antropolog Timothy Ingold ve svých esejích kritizuje příliš velký důraz, jenž při vnímání krajiny dáváme na vizuální zkušenosti. Podyjí nám umožňuje tuto limitu překročit. Poslouchat vítr v loukách nad kostelem v Popicích, hřát záda na Šobesu nebo nasávat vůni vřesu na Kraví hoře. A samozřejmě v přehledu smyslů nelze vynechat ani chuť. V jakém jiném z českých parků lze pít víno a sledovat přitom půdu, ze které vyrostlo? Ale víno není vše. Zásluhou správy parku se zpět vracejí mišpule - ovoce zapomenuté po odsunu německého obyvatelstva. Roste zde netřesk, jenž odvážnější mohou využít jako divokou obdobu artyčoku.

Podyjí přináší návštěvníkovi unikátní kombinaci přírodní a kulturní krajiny, kde vinice, mlýny, mosty a mostky či aleje ovocných stromů utvářejí společně s hnízdišti vodních ptáků, vřesovišti a vrásnatými skalami unikátní ekosystém, ve kterém se mísí baroko s dědictvím druhé světové války a vlhké meandry řeky se slunnými terasami.

Karel Čada
návštěvník národního parku

Coby podnikatel v oboru cestovního ruchu jsem si samozřejmě velmi dobře vědom veliké atraktivity místa pro cestovní ruch a jeho rozvoj na Znojemsku, na druhé straně ovšem vnímám i problematiku s tím spojenou. Národní park je co do rozlohy nejmenším národním parkem naší země a jakékoliv navýšení počtu turistů byť sebelépe myšlené by mu rozhodně neprospělo.

Možná by ale ve vzájemné debatě o možném a nemožném na tomto území nemělo jít o kvantitu, ale spíše o kvalitu. Do národního parku přece jen spíše zavítají ti, kteří vnímají krásu okolní přírody, nejsou k ní lhostejní. Když se pak tento silný dojem ještě umocní jedinečným zážitkem např. v podobě pikniku v přírodě, koncertu vážné hudby na rozkvetlé louce, občasným zpřístupněním mimořádných míst a vyhlídek, možností noclehu na vybraných místech spojených s pozorováním noční přírody, anebo i tolik diskutovanou možností plavby po Dyji, může to velmi silně přispět k lepšímu poznání přírody kolem nás a k vybudování si silného vztahu k ní.

Mnohdy velkolepé a odvážné nápady podnikatelů bohužel velice často narážejí na nepochopení a neochotu správců parku, kteří mají ze zákona v popisu práce tento jedinečný kus přírody chránit pro příští generace. Myslím si však, že zde dochází k podstatnému nepochopení situace na obou stranách. Rozumným řešením by byl podle mého názoru kompromis a jistý generel udržitelného rozvoje turistického ruchu na území NP Podyjí. Nikdo přece nemá v úmyslu tento krásný kout naší země pod náporem davů senzace a adrenalinu chtivých mas zničit. Všem rozumným je jasné, že jen respektem k přírodě a šetrným přístupem ke všem zde se vyskytujícím tvorům a rostlinám můžeme docílit toho, že park bude žít svým osobitým způsobem života, ale zároveň sloužit lidem ještě velmi dlouho.

Lukáš David
agentura průvodců REMO-Agency

Pro místní podnikatele je hlavním přínosem ekonomická stránka. Díky tomu, že obec Hnanice leží v bezprostřední blízkosti národního parku Podyjí a je jeho pomyslnou vstupní branou, stala se i vyhledávaným turistickým místem. Spojení vinařské obce s malebnou sklepní uličkou obklopenou vinohrady a blízkost národního parku je pro turisty veliké lákadlo. V obci byl postaven hotel, několik penzionů a další hotel s restaurací roste v areálu bývalé roty pohraniční stráže Devět mlýnů. Blízkost téměř nedotčené přírody jistě ocení také každý místní občan.

Na druhou stranu nedělají radost zdejším zemědělcům různá omezení, například snaha o vyloučení intenzivních zemědělských technologií. Správa národního parku Podyjí se navíc snaží o další rozšíření nadregionálního biocentra a na území obce jsou vyznačovány stále nové biotopy. Protože se celá obec nachází v ochranném pásmu národního parku, je i každá stavební činnost možná pouze se souhlasem tohoto orgánu ochrany přírody. Vydané závazné stanovisko je samozřejmě většinou proti zájmům vlastníka - ve prospěch ochrany přírody. S pro nás nesmyslnou byrokracií teď bojujeme i jako obec, protože správa národního parku požaduje při pořizování nového územního plánu zpracování „posouzení vlivu na životní prostředí“, i když je ze strany pořizovatele dostatečně odůvodněno, že není potřeba. Tento posudek bude muset zaplatit obec ze svého rozpočtu a nejedná se zrovna o zanedbatelnou částku.

Musím ale ocenit, že se správa parku nesnaží nějakým zásadním způsobem omezovat turisty a do budoucna plánuje zachovat stávající síť stezek a cyklostezek. V současné době se také připravuje oficiální zpřístupnění oblíbené vyhlídky na vinici Šobes. Obrovský kus práce správa parku odvádí v oblasti propagace národního parku. Vydala velké množství publikací a letáků. Instalovala hodně informačních tabulí a pořádá společné vycházky. Jako dobrý nápad vidím i nově udělované ocenění Dobrý skutek pro Podyjí.

Martin Dvořák
místostarosta obce Hnanice

Podyjí je symbol. Otázka pro mě není, co mi dal, nebo vzal národní park. Jeho hodnotu a přínosy vnímám jako dlouhodobé, neřku-li trvalé. Čerpat z nich můžeme kdykoli. Národní park Podyjí si představuji jako baterku, ve které jsou nakumulované lidské příběhy, paměť naší krajiny a možná i její duše. Pro mě je v srdci parku ukrytá pokladnice, ze které můžeme bez obav brát. Skrývá odkaz našich kulturních dějin. Je prostoupená tajuplnou, mystickou prehistorií, lidovým folklorem, který dozrál do dnešních vinařských tradic, ale i náboženskými mysterii, ke kterým odkazují drobné sakrální stavby v krajině. Protéká tudy nekonečný proud energie z minulosti do přítomnosti.

Podyjí je také mostem mezi dvěma národy, kterým minulost vzala jednotu a zasela mezi ně svár, a které se snad díky němu zase v budoucnu protnou. V sociologické perspektivě je to entita, která nenásilně vstupuje do hry při utváření naší lokálidentity. Ať chceme, nebo ne, aniž si to připustíme. V tomto světle bychom mohli říci, že nám bere kus naší svobody. Naopak nám, alespoň mně určitě, dává možnost být na něco hrdý.

Podyjí mi poskytuje prostor k úniku a myšlenkovým úvahám o své vlastní konstituci. Současně mi dává vědomí, že tu je. Díky národnímu parku pak také jistotu, že tu ještě nějaký čas přetrvá. I v té konkrétní rovině mi přece jen národní park něco dal. Tedy přátele, kteří jsou úzce spjati s přírodou a tím mě inspirují. A pokud mi něco skutečně bere, tak energii, když na mě doléhají bojůvky o využití území podléhajících ochraně ze strany lidí. Jejich malichernost je naštěstí úsměvná vedle velikosti ducha tohoto území. Okem sociologa bych v něm chtěl vidět i jakýsi kvaziveřejný prostor, který však zůstává nepovšimnut, přestože jej máme doslova za rohem. Možná je to pro přírodu dobře. Můžeme si jej schovat na horší časy.

Pavel Kovařík
sociolog zabývající se cestovním ruchem

Určitě největší přínos národního parku Podyjí cítím v jeho vzdělávací a publikační činnosti - ať už jsou to známé vycházky pro veřejnost, programy pro děti a mládež, výstavy, pořádání různých soutěží a anket, tisk informačních letáků a brožur, které velmi rád používám při své práci učitele. Z dlouhodobého pohledu vnímám nepřehlédnutelnou zásluhu národního parku o obnovu a údržbu různých turistických tras, historických staveb, lávek, mostků…

Jako člen Vranovského okrašlovacího spolku mám i velmi dobrou osobní zkušenost se vstřícným a konstruktivním jednáním pracovníků národního parku ve vztahu k našemu aktuálnímu záměru otevřít pro veřejnost zbrusu novou vycházkovou stezku.

Park bývá často kritizován za nedostatečné zpřístupnění nejzajímavějších částí Podyjí. Nejznámější je asi nesčetněkrát diskutovaná možnost provozování vodáckého sportu v této nádherné lokalitě, což bych osobně velmi přivítal a využíval. Pominu-li některé legislativní i jiné překážky, nedokážu si však představit, že by ze společného jednání dotčených institucí vzešel v nejbližší době - například i vzhledem k aktuálně vyhrocenému vztahu starostové obcí versus národní park - rozumný kompromis, který by měl na zřeteli především samotnou přírodu. I proto dokážu pochopit zamítavý postoj vedení správy NP v této otázce. Věřit ale nepřestávám. Snad někdy v lepších časech…

Kde však park výrazně - a podle mého názoru oprávněně - ztrácí kladné body, je kontrola a posuzování stavební činnosti v ochranných pásmech. Zde byla v minulosti nastavena laťka nesmyslně vysoko v oblastech, ke kterým by se měli vyjadřovat spíše pracovníci stavebních úřadů či odborů památkové péče. Stálo by za zvážení, zda by v těchto záležitostech pracovníci NP neměli poněkud slevit ze svých diskutabilních požadavků. A to alespoň do doby, než zde proběhne nějaká smysluplná systémová změna. Prospělo by to všem.

Lubor Durda
Vranovský okrašlovací spolek, učitel