Vstup pro předplatitele: |
Představovat čtenářům Veroniky Jana Steklíka je nejspíš zbytečné. Ať již otevřeme kterékoli z čísel Veroniky, dýchne na nás z nich nejen čistá grafika dávno již zvěčnělého Oldřicha Bárty, ale také neméně čistá kresba Steklíkova, přibližující aktuální témata ochrany přírody a krajiny tím nejněžnějším kreslířským způsobem. U Oldřicha Bárty a také u básníka Jana Skácela, tehdejších redaktorů slavného časopisu Host do domu, si ostatně Steklík na počátku 60. let minulého století spolu se svým také již zvěčnělým přítelem Karlem Neprašem, s nímž založil v roce 1963 slavnou undergroundovou skupinu nazvanou Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, dobýval své kreslířské „ostruhy“, aby se postupně stal kreslířskou hvězdou prvé velikosti. Když s Veronikou začal Steklík v roce 1986 spolupracovat, bylo mu něco pod padesát, a neměl tehdy, protože byl někdy na počátku sedmdesátých let odhalen jako „škodlivý surrealista“, mnoho příležitostí k publikování. A zůstal Veronice věrný po celých následujících (neuvěřitelných) 27 let, přestože po roce 1990 musel nabídky k publikování spíše odmítat a Veronica jim jen těžko mohla honorářově konkurovat. A dlužno poznamenat, že za celou tu dlouhou dobu se vlastně ani nezměnil. Kdo by od prvního ročníku Veroniky Jana těch dvacet sedm let neviděl a spatřil by jej znovu až letos, měl by dojem, že se dostal do nějaké časové smyčky. Mistr vypadá úplně stejně. Bohdá že tomu tak bude i nadále. A to pátého června oslavil tři čtvrtiny století od doby, kdy poprvé spatřil světlo světa…
vš
Možná není vhodné psát, jak umělec slavil ještě za kulatější považovaný počet dní, který uběhl od jeho narození. Nicméně před pěti lety zavolal Mistr - jako obvykle při občasné cestě do Brna - svým přátelům, že bude na Starobrněnské na pivu. O nějakém výročí a narození nebyla řeč, ale náhodou byl vznesen dotaz, že JS má v daném roce nějaké jubileum. A kdy to je? „No dnes,“ pravil a tím to pro něho skončilo. Takže nevím, zda je vítané mu přát, ale pro jistotu hlavně zdraví a jistou ruku vedoucí tenké linky po cestách určovaných trvale vnímavým duchem.
Karel Hudec
Redaktorem jsem se stal zcela náhodou. Kteréhosi dne roku 1985. jsem, jako ostatně tehdy často, seděl v brněnské Akademické kavárně. Náladu jsem měl dosti mizernou. Již delší dobu jsem neměl žádnou práci a s obavou jsem proto vyhlížel každou další policejní „šťáru“, které v prostředí „Akády“, bohémského sídla a shromaždiště „pochybných“ intelektuálů, jejichž vztah k režimu by se jistě nedal označit jako vřelý, byly na denním pořádku. Obvinění z tzv. „příživnictví“, jak bylo v dobách reálného socialismu označováno vše, co se jakkoli vymykalo ze státem stanoveného povinného pracovního procesu, se nade mnou vznášelo jako černá můra. Mé náladě jistě nepřidala ani konzumace místních nepříliš kvalitních opojných nápojů, kdy s každou novou objednávkou se ztenčovala má i tak již malá finanční hotovost. Na chvíli jsem se ocitl dokonce i pod stolem. Tu se nade mnou objevil Jan Steklík. Pohyboval se tehdy již léta na okraji okrajů tolerované umělecké scény a finančně se protloukal neuvěřitelně těžce. Proto měl pochopení i pro mé tehdejší problémy. Kupodivu v té době již několik let opět spolupracoval s redakcí brněnského časopisu Věda a život, který kdysi spoluzakládal Karel Čapek (Honzovo působení v tomto časopise ukončil někdy v roce 1970 kterýsi z normalizačních šéfredaktorů). Časopis díky Steklíkovým kresbám, přičiněným vždy přesně na míru toho kterého článku, byl na první pohled rozpoznatelný a získal tak jedinečné poznávací znamení. Ke spolupráci jej přizval tehdejší šéfredaktor časopisu František Kala. Nebyl to muž charismatický, to se ostatně od tehdejších šéfredaktorů ani neočekávalo, nicméně se Honzu i se všemi jeho politickými „škraloupy“ nebál do redakce uvést a vzhled časopisu tak graficky jedinečně oživit. František Kala měl Jana rád a jeho radám a doporučením z nějakého důvodu dopřával sluchu. A Jan věděl, že v redakci potřebují někoho na záskok. „Starý vole (nebyl jsem tehdy starý, ale to druhé nejspíš platilo, nicméně to je také běžné slušnější oslovení, jímž Mistr častoval své přátele), pojď, zkusíme to ve Vědičce (jak něžně tento časopis nazýval).“ Můj kádrový původ nebyl zrovna dobrým vysvědčením pro redaktorskou práci, ale Steklíkovo slovo mělo váhu. A tak, díky Mistrovi, začala od píky má kariéra redaktora, která mne ostatně již v roce 1987 také přivedla do Veroniky…
Václav Štěpánek