VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Veronica i Rozrazil

Vedle neoficiálně působících hnutí, jako byl skauting nebo woodcraft, existoval od roku 1979 jako legální platforma pro aktivity spojené s ochranou přírody Český svaz ochránců přírody. Byl nadekretován shora, aby vystřídal TIS - Svaz pro ochranu přírody a krajiny, který tíhnul k tomu být „zeleným disentem“. ČSOP ale podobně jako jeho předchůdce nakonec pracoval více pro přírodu, ne loajálně a propagandisticky, jak si režim představoval. Strategie jeho členů byly voleny podle tohoto cíle, nikoli jako plánované vzdorování politickému statu quo. V Brně mohla (např. i díky strategii klasického srovnání s Prahou a stále živému brněnskému patriotismu) vzniknout mnohá chráněná území a od roku 1986 mohli začít brněnští ochránci vydávat vlastní časopis, který svou koncepcí výrazně přesahoval svůj podtitul bulletin ČSOP.

Veronica byla médiem, které komentovalo věci „pálící“ jeho tvůrce, a tak mohlo aktivizovat veřejnost a přispívat k pozvolnému vzniku občanské společnosti, která přispívá k jejich řešení. Lidé z okruhu redakce však věděli, že nechtějí dělat politické fórum. Vnímání „povolených“ rolí a jejich kompetencí bylo stále v mantinelech režimu. Pro starší generaci ochránců přírody platilo, že pokud se dostali do situace, kdy je překračovali, bylo to motivováno ochranou přírody, ne záměrným rebelováním.

Brněnské Divadlo na provázku připravovalo inscenaci scénického časopisu Rozrazil II/1989 - o ekologii. Předcházel jí sběr materiálů mj. i ve spolupráci s redakcí Veroniky. Dramatickou koláží stavěli divadelníci získané podklady do politické roviny a přes konkrétní problémy životního prostředí pojmenovávali témata, která nebyli představitelé režimu schopni řešit a která prakticky z podstaty režimu pramenila.

Podobně aktivistický přístup se stával stále aktuálnějším. Přitahoval lidi, kteří v ochranářské práci spatřovali politikum. K tomuto přístupu se část ochránců stavěla spíše distancovaně - za prvé proto, že ve změně systému neviděli garanci řešení ekologických problémů, což se po Listopadu 1989 potvrdilo, a za druhé proto, že si většina z nich, i díky zkušenosti z roku 1968, nedovedla konec režimu vůbec představit. U těchto, řekněme, „skalních“ ochránců vítězí hodnoty přírody nad politickými v každém systému.

Brněnská fóra

Brno prošlo několika pozoruhodnými kauzami, v nichž byla hlavní environmentální problematika a v nichž se angažovali lidé z ČSOP. Z počátku nepořádali shromáždění či petiční akce, ale upozorňovali - „není to v územním plánu“, „není správné kácet 133 hektarů lesa, když x-tý sjezd rozhodl, že se má chránit lesní porost“ apod. Charakter sporů se vyznačoval tím, že i když šlo ochráncům především o přírodu, snažili se zároveň dosáhnout toho, aby se na chodu města Brna mohli podílet i jeho občané, což pro ně představovalo garanci rozvoje města pro lidi, nikoli pro nekoncepční rozvoj pro rozvoj. Šlo např. o chystanou stavbu megalomanského pomníku Josefa Hybeše v parku Lužánky v roce 1987 (hrozilo odstranění množství zeleně), výstavbu tzv. rychlé tramvaje (částečně podzemní tramvaj, která likvidovala městské parky Sady osvobození a na náměstí Rudé armády, dnešním Moravském náměstí), tzv. pražské radiály (znamenala by likvidaci rekreačního potenciálu Pisárek, mj. vykácení 4 000 stromů) nebo spor o konání motocyklového závodu Enduro 1991 (měl probíhat severozápadně od Brna v zemědělsko-lesní krajině, kde bylo tehdy připraveno k vyhlášení několik klidových oblastí a maloplošných chráněných území). Tyto úspěšné kauzy vyvolané zájmem o ochranu přírody výrazně přispěly k oživení zájmu veřejnosti. Některé z nich ještě před Listopadem 1989 vyústily ve vznik tzv. brněnských fór, která ochranu přírody vnímala právě jako politické téma a která byla na svou dobu výjimečnou platformou pro veřejnou diskusi. Ovšem s pachutí nejistoty, jak se k nim zachová režim. Poprvé se tu protnuli disidenti s lidmi z tzv. šedé zóny.

Setkávání v rámci brněnských fór, která byla zaštítěna 31. ZO ČSOP Kamenná čtvrť, dostávala opravdu politický charakter (členy ZO se stali i Jaroslav Šabata se synem Janem). Postoj drtivé většiny jejich organizátorů byl veden nejen zájmem o ochranu přírody, ale i odporem k nesvobodě a snahou oživit apatickou šedou zónu. Tento moment postupem času převažoval a v Listopadu 1989 je přirozeně přetvořil v Občanské fórum.

Dva dny po 17. listopadu se konal II. sjezd ČSOP. Došlo na něm k rozkolu mezi dvěma stranami s různým pojetím nastalé situace. Téma politizace ekologického hnutí se diskutovalo i na Brněnském fóru 22. listopadu 1989, kde tajemník ÚV ČSOP Josef Toman uvedl: „Naše činnost je vysoce politická … Ovšem my nejsme, nebyli jsme a nechceme být politickou stranou. To je rozdíl mezi námi a zelenými … o politickou moc my neusilujeme … naší doménou je příroda.“ Vedle toho se ale ČSOP přihlásil k tomu, že bude konstruktivní opozicí neuvážené nebo mylné státní ekologické politice.

I přesto, že to v době socialismu bylo přáním komunistické strany a jejích představitelů, není vždy užitečné poměřovat všechny tehdejší aktivity podle jejich vztahu k politice. Důležitá byla i osobní rovina a zainteresovanost do tématu přírody a její ochrany, které mohlo, ač pro někoho ne úplně srozumitelně a pochopitelně, stát nad zájmem politickým. Ochranu přírody zpolitizoval samotný režim tím, jak se k ní stavěl, a aniž by o to ekologové a environmentalisté extra usilovali, byli postaveni do opozice.

Zvedněte se přece

Přesto v působení ochránců před Listopadem 1989 můžeme najít výrazný přínos ke vzniku znovu se utvářející občanské společnosti. První věcí byla kultivovaná komunikace prosazovaných změn, která pomohla vychovat lidi k lepší argumentaci svých názorů i respektu k druhé straně, druhou pak skutečnost, že ČSOP i s jinými ochranářskými organizacemi ukazoval, že aktivismus má smysl. A na to se mohlo v Listopadu navázat. Na jejich tehdejší působení navázalo současné environmentální hnutí. Jeho cílem bylo a je informovat veřejnost o problémech a dosáhnout alespoň onoho „nadzvednutí ze židle“, či lépe zaktivizování k vlastnímu jednání. Vedle toho nezůstává pozadu úsilí artikulovat tyto problémy do „vyšších míst“, ať už na úrovni regionální či státní, a snaha o konkrétní změnu. Prostředky k jejímu dosažení se pak mění v čase a ovlivněny jsou i příslušností k zájmové či generační skupině.

Mgr. Gabriela Hájková (1985) absolvovala studium učitelství historie na Filozofické fakultě MU. V současné době studuje na Fakultě sociálních studií environmentální studia a působí v neziskovém sektoru, gabi.haj(zavináč)gmail.com