Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Jaromír Zemina, č. 2/2009, str. 18

Kraj pod Zvičinou je plný přírody, štědré a pořád ještě víc kultivované než civilizované. Rozmanitost jeho rostlin a lidský zájem a péče o ně poznamenaly také jména zdejších osad: Bukovina, Vřesník, Bezník, Borek, Borovnice, Brusnice, Olešnice, Javoří. Co jméno, to kousek krásy přírodní i jazykové.

Zvlášť Javoří je krásné jméno a krásná ves. Přesněji jsou to vsi dvě, Horní a Dolní, a právě v té dvojitosti tkví jejich osobitý půvab. Má-li jej člověk cele vychutnat, musí obě ty vesnické sestry vnímat zároveň. Jak dobře se doplňují už svou odlišnou polohou! Jako kdyby je spojovalo rameno vah - dlouhé úbočí kopce svažující se k jihozápadu tam, kde je všeho víc než nahoře, hlavně stromů, především velkých pravidelně rozkošatěných lip, jejichž křivky tak dokonale ladí s přímkami zdí a střech pod nimi. Ale nad vesnicí se osaměle tyčí velkolepý jírovec, v tomto kraji převzácný. Oč bujnější je to, co zde roste, než na kopci, oč rušněji se tady projevuje život, poněvadž je tu potok a hned dva mlýny! Škoda, že oba už oněměly; ale já stejně v duchu slyším jejich veselý klapot a hukot.

V Horním Javoří (také se mu říká Javoř - ta Javoř) je všechno skrovnější, stromy, zahrady, políčka a domky, a kalná voda rybníčku sousedícího s barokní statuí svatého Jana Nepomuckého jako by mezi kopřivami věčně zatajovala dech. Jediné, čeho je zde opravdu hojnost, je vítr. A rozhledy. Rozhledy na všechny strany a jeden úchvatnější než druhý, ať ten k nížinám kolem Jičína, ve kterých Český ráj vyznačuje dramaticky svůj začátek někdejší sopkou Veliší, nebo k Nové Pace a Lomnici, na něž vladařsky shlíží Kumburk a Tábor, anebo ještě úžasnější pohled k severu, kde se zvedají ve velebném kontrapunktu pásma vrchů čím vzdálenějších, tím vyšších a mohutnějších. Začíná to Staropackými horami, Levínem, Kozincem a Čisteckou hůrou (každé to návrší je naleziště proslulých polodrahokamů) a končí samotnými Krkonošemi, vlevo se Žalým (z toho jména na mne vane dech dávného pohanství) a s Rýchorami a Vraními horami docela vpravo. A já vždycky, když se po veškeré té kráse rozhlížím, uvědomuji si spravedlivost, s níž se věkovité síly a procesy utvářející tenhle koutek české země postaraly, aby hojnost vláhy a zeleně na dolním konci stráně svou vahou o to výš pozvedla a k nebi přiblížila pokornou skromnost konce horního.

Před lety
chodíval jsem dlouhé hodiny po tomto kraji,
posouvaje obzor dál a dál.
aby stavba mého světa měla základ
(domov se mu říká)
tak veliký,
abych mohl v jeho středu stát co nejpevněji.
Dosáhl jsem toho?
Snad.
Jisté je,
že pro krásu a pocit štěstí
vycházím teď z našich vrátek mnohem míň.
Stačí mi už jen zahrada za domem,
náš malý libosad,
ten čtverec zeleně pod síťovou klenbou stromů
a mezi krajkovými stěnami,
které přizdobují rudé trsy rybízu
či tu a tam žlutý, růžový a bílý květ.
Poblíž své ženy,
kleče
s rukama v trávě a hlíně,
se zrakem upřeným k skrytému životu,
po němž většinou jen šlapeme,
učím se trpělivosti a pokoře někdejších alchymistů,
a když zvednu hlavu,
abych si narovnal hřbet,
vteřinový záběr věcí okolo,
pouhé zavadění pohledem
o ženiny šedé vlasy.
o květ šípku,
o bělostný oblak nad ním.
o pablesky hmyzích křídel na louce
v závanech teplé sladké vůně jasmínu,
to mi dá pocítit krásu žití silně jako nikdy dřív
a já se opět spokojeně sehnu k půdě,
abych se s ní dále připravoval k úplnému spojení,
v němž bude ta konečná, ta jediná skutečná jistota:
navždy, navždy v rodné zemi.
ve kterou se začas sám pomalu proměním.


PhDr. Jaromír Zemina (1930) je historik umění, kreslíř, fotograf, esejista a básník. Text byl vybrán z knihy Jiné texty, kterou roku 2000 vydalo nakladatelství Torst.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu