Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

O horní řece, stromech a lidech


Ludvík Štěpán, č. 1/2009, str. 20-21

Jednou jsem se tam vrátil a nechtěl se jenom dívat. Zatoužil jsem přijít docela blízko, pokleknout jak v pradávném čase a zanořit se hluboce rukama.

Jednou se musíme vrátit. Hluboko, až po paže, až po trpkou chuť. Na dně voní mandle dětství. A voda od břehu ke břehu tvoří horní řeku.

Je to jednoduché. Z šera obrovsky prázdné stodoly vytáhnout na prudké slunce loďku, zelenou a červenou a plnou pavučin, a nést ji ve skromném průvodu (otec, maminka, prostřední a nejmladší bratr a já) pěšinou vprostřed louky, která je červnově pačesatá, fialová kohoutky a žlutá pryskyřníky prudkými. A pak už jenom nořit vesla do hladiny. Vztáhnout ruku a dotknout se hřbetní ploutve kapra i těla cejna a sluncem jiskřícího žlutého lína.

Pod jezem se řeka rozlomila, a kolik lámání vody nás ještě čeká! U Valchy se sluní naháči, pan lékárník vystavuje obrovské trenýrky, vystačily by docela dobře na prapor, slečna učitelka je v lehkých květovaných šatech, na hlavě řídce pletený slaměný klobouk, prostřední bratr naviguje na přídi, už mu to zůstalo chodit napřed.

U Toužína znovu lámání a u Peckova mlýna další. Neseme loďku v rukách, voda pod jezem bije do hnědožlutých kamenů, je provzdušněná a prosluněná, nad ní čestná stráž olší. A pak se rozevřela do široka zátočina, Lunova chata za našimi zády se loučí a druhá (tenkrát byly opravdu jen dvě, krásné a plné dobrodružství) se objeví vpředu pod strání. Mařka Tichá s nezbytnou partyzánkou v koutku úst postrkuje bidlem proti nepříliš prudkému proudu pískařskou veleloď a Pepek Tichý mává bílým prostěradlem z verandy - vítejte!

O horní řece, stromech a lidech se dá napsat báseň (kolik jsem jich napsal a ještě víc se pokoušel), povídka (také nějaká byla), román (díky - i ten jsem zkusil: A jinak se pluje po moři se jmenoval). Anebo o tom všem vést jen kus řeči s rodáky.

Městečko, které horní řeku osedlalo jak husar, obkročmo, mi bylo dáno za rodné: Dačice. Moravská Sibiř. Brána Podyjí. Historikové zaznamenávají zdobná adjektiva a přídomky jak položky herbáře a patrioti je s hrdostí přibíjejí pod městský znak se zlatou pětilistou růží pánů z Hradce v modrém poli. Nebe, nebo řeky? „… in villa, que vocatur Dassyce…“ praví letopis Jarlochův čili Kronika želivská v záznamu o návštěvě olomouckého biskupa Pelhřima, který ve vsi Dačice vysvětil kostel. A později - „… in civitate Daczycz…“ stojí v zápisu křižovníků z 22. června 1377, ale i o rok později v listině Jana Rusa z Lipnice. Ano, nikoli v trhové vsi či městysu, ale v městě!

Ale mne víc než predikáty, listiny a erby dovedla vždy uhranout tráva vysoko nad kolena, ta lísající se a přece létem nepokořená. Dalo se v ní zabloudit a ztratit se, až nebyli lidé, nebyly domy ani olše a vrby a borovice nad strání - jen zelené moře, jen šumění větru vysoko nad hlavou, jen vzdálené hučení splavu horní řeky, Dyje.

O horní řece, stromech a lidech sním vždycky, když je mi nejhůř, kdy den, zdá se, má stíny podvečera. Když se k ní vracím, všude narážím na dětství, na čas, který nestál. Na hlínu, jež se pod lidskýma rukama měnila k obrazu člověka - ne vždy k tomu nejlepšímu pro člověka a zemi a vodu a stromy a trávy.

Hledám městečko, které v poledne zmíralo a vonělo hustými polévkami - a nacházím hučící lidský kotel překotného spěchu. Hledám pěšinu po mezi, kudy jsem nosil otci v kastrůlcích oběd do továrny - a nacházím domy a domy v tvarech prapodivné lidové tvořivosti, soutěživosti a chlubivosti. Hledám polní cestu, která se u božích muk rozdvojovala, tam měl děda louku, končila u potoka Vápovka - a nacházím místní supermarket a sídliště rodinných domů daleko do polí.

A tam, kde je sídliště Červený vrch? Marně hledám tu prašnou silničku a úhor, na němž stály dřevěné baráky kasáren, sama královna, sama královna ceduličku psala, zpívali jsme my kluci s pochodujícím vojskem, sotva vylíhlý poručík měl naleštěné holínky a pisklavý, přeskakující hlas. Až vyrosteš, vojáci už nebudou, řekl mi desátník, který byl u nás na Vánoce v rodině -  to byla tenkrát akce, vojáci do rodiny, pak se na ten „zvyk“ naštěstí zapomnělo, ale toho desátníka vidím pořád, připadal mi hrozně dospělý, spíš starý - když jsem já šel na vojnu, připadal jsem si také hrozně dospělý, ale mladý, že bych až létal; naštěstí mě to vždycky poslalo na zem a dalo mi dost času, abych se vzpamatoval.

Všechno se změnilo, i já. A když se vracím, potkávám stále míň lidí, které znám, a stále víc těch, kteří zkoušejí létat, aby vždy padli na milosrdnou zem. I dačický zámek se změnil - prohlédl do krásy, jako kdysi, než baronové a baronky začali snít své věčné sny v hrobce pod klášterem františkánů v Kostelním Vydří. Ani rybníček v parku pod zámkem není pustý a zarostlý, aby lákal malé Robinsony, jak nás, k pobytu na jeho pustém ostrůvku - je jako oko v pyšné zeleni, botanicky i mohutností vzácné, napájené soustavou rybníků shora.

A ves Toužín kousek za zámeckým parkem? Dál vyrůstá ze strání mochen husích diviznových svícnů jako v mém dětství. Pouze domy už nejsou přikrčenými chalupami - z té vprostřed vesnice, svítící bělobou, pocházela moje babička Petronila, tak se jmenovala, krásné jméno, jako petrklíč, tak krásné, že už se dnes raději děvčátkům s cůpky nedává, protože voní minulostí. A vedle té babiččiny je jiná chalupa, v níž se narodil sběratel moravských pohádek, revolucionář bouřlivého roku 1848 Matěj Mikšíček. Přes potok nedaleko ústí do Dyje ční betonový most - aby ti za potokem, když voda vždy na jaře zahrozí a stoupá, se nemuseli při cestě do Dačic převážet na neckách.

Minulost, přítomnost budoucnost, jak podivné stupňování času. Při zpětném pohybu se město a vsi kolem zmenšují a Dyje mohutní, vlaje krajem jak blankytná korouhev neměnnosti. Dá se o ní povídat, mlčet i zpívat. Třeba jako dívčí koleda, čistá jak pramínek ze studánky, tenká jak hlas právě zrozený:

Devět kačic vyletělo z Dačic.
Vosum panen papírových,
sedum klášterů slaměných,
šest ševců,
pět hřebců,
čtyři laně šly,
dvě telátka a kravička,
pásla je Andulička…

Babička Petronila se v hlubokých dolíčcích tváře usmívá, zmizí v komoře a vrátí se s jablky a ořechy v zástěře. Tak, a běžte, běžte. A my běžíme.

A zase se, když zvony odletí do Říma, řadíme na konci města s hračkami, klepači a trakaři s největší palebnou silou - maminka nám nechala udělat u truhláře Mátla trakař největší, přímo dělo. A po prvním máji otevíráme vodu. Aby tekla shora dolů, z Vápovky do náhonu a z náhonu zpátky do potoka a do Dyje - v trenýrkách prolézáme struhu nad rybníčkem Dymákem, zalovíme pod břehy a prověříme tunel pod silnicí: musí se těch dvacet metrů po čtyřech, vždycky to bylo hrdinství. A voda skutečně tekla, jak měla.

O horní řece, stromech a lidech se sepisují reportáže - také o prvním kostkovém cukru na světě, který 1841 nechal vyrobit Jakub Rad, o písničkách mého učitele, skladatele Vladimíra Fuky, i o synovi dačického měšťana Ondřeje Křivoláčka, který odešel do Kutné Hory a domohl se erbu, takže syn Mikuláš Dačický užíval přídomku z Heslova. O horní řece, stromech a lidech se pořizují studie, ale je v nich víc úředničiny než rozumu.

Vymysleli jsme kofolu a matonku, kupujeme balenou stolní vodu a vodu pro kojence, ale už netaháme raky z potoka k Sosnovému lesu, nepijeme ze studánek pod Krumvaldem, které budíškovická šlechta přikazovala čistit nejen proto, aby se v pomněnkové hladině zrcadlil rodový erb z kamenného záhlaví.

Dačice měly pramenitou vodu ze studánky Královna pod Hradiskem. Studánka pochopitelně dávno nestačila, takže se voda přivádí až z nádrže pod zříceninou hradu Landštejna v tišině Mlýnského lesa. Pít se chce, nejen kofolu, balenou vodu, ale také pivo.

Horní řeka není samospasitelná. Co když se jeden nebo víc jejích přítoků stanou mizernou stružkou? Třeba zrovna Vápovka! Na jaře dravý živel, v létě chladivý a konejšivý tok. Ještě jsou pro Dyji potůčky z Jezbin a od Výhonů a z lesů u Zelené hory a potok Ochoz a další potoky, ještě je odkud pramenit a téct.

Čarovný kruh není třeba kreslit bílou křídou. Přičítat a sčítat a násobit, aby přibývalo remízků a kamenic a buků a jedlí - ale kdepak pro staromilství, to vůbec ne - pro vzpomínky, pro budoucnost, pro třetí stupeň v tom známém stupňování času. S rukama v klíně voda nezkřištáloví, letokruhů v dřevu stromů nepřibude.

O horní řece, stromech a lidech se dají vyformovat verše do odlitků balad i žalmů. Kam patří ty mé, ty z ještě zelené, debutantské knížky - ke kterému žánru? Ke kterému druhu slov?

Slova

Včera jsem zapřel
pomníčky slov
zbytečné noci
korouhve ovsů za lesy
časy oříšků
když po štrece jsem běžel
zblázněný do úst léta

Byly mi k smíchu -
všechny ty větičky
úzkosti návratu
bazalky snů

Zaběhl jsem do krajiny
v níž slyším capáčky
a mámu před pátou

Je to divné
Ale věta dostala rozměry
a les nekonečnost

Nezazlívám těm z dneška, že necítí vůni vody. Ti z budoucna ji ucítí - pronikavě, nutkavě. Aby řeka nebyla pouze tokem a ticho prázdným prostorem, aby strom byl smrkem a borovicí a jedlí i bukem a dubem i břízou, aby rudá zrcadla na rybníku před večerním odletem kachen nebyla pohádkou… Pro lidi z dneška ještě stále nenadešel čas. Aby se vrátili a nechtěli se jenom  dívat, i když se tolikrát vracejí a jenom se dívají.

O horní řece, stromech a lidech budu už mlčet. To je řeč mne samotného se mnou samotným. Vyprávění pro druhé. Aby slova nebyla pouze slovy, ale i vodou a chlebem.

Vrátil jsem se. Poklekl jsem a hluboce zanořil ruce. Voda byla od břehu ke břehu, hlína od narození ke smrti, od alfy nekonečna ke stejné propasti omegy.

Jak dobře, že na dno jsem nedosáhl.


Prof. PhDr. Ludvík Štěpán (1943), básník, prozaik, překladatel, působí na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty MU v Brně.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu