VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Co z přírody kolem mé rodné vesnice Strání vyniká nejvíce, jsou louky. Vytvořili je před staletími zdejší obyvatelé tím, že vyrubali les a pak je neustále dotvářeli, ručně kosili, ošetřovali a nedovolili, aby se les na své původní místo vrátil. Ale osamocené duby a plané hrušně v krajině ponechali. Možná pro jejich ztepilost, možná pro jejich útulný stín. A navíc „Pánbu“ do jimi vyklučovaných pozemků nasel plno barevného kvítí, až oči přecházejí. Kopretiny, vstavače, střevíčník pantoflíček, všivce…, ani je neumím všechny vyjmenovat, ale lilii zlatohlavou si pamatuji, ta s oblibou roste ve stínu statných dubů. Pestrobarevný peršan z těch květin bývá a v minulosti, hned jak dokvetl do barev, se na něj vydávaly desítky kosců, aby jej posekli na spořádané řádky, které pak ženy sušily na voňavé seno.

Louky se začaly kosit zvečera, kdy se vroucnost letního dne začala srážet do drobounkých slziček na stéblech trávy, a „dotínaly“ se k ránu, než slunce stačilo krůpěje rosy vysušit. Ta rosa byla pro kosce požehnáním, tráva po ní zkřehla a kosa podřezávala stonky snadněji, ani se nemusela tak často brousit.

To podtínání orosené krásy se konávalo za zpěvu. Sto a jedna píseň se k němu vyzpívala, z každého dílu louky nějaká. Než se ale kosci mohli pustit do díla, nejprve se musely záhony slité v jednolitou louku vytyčit. Proutěné oháňky umně zapletené do tvaru chlebové lopaty na neznatelných mezích znamenaly, že hospodář již našel hranice své role a také je patkou kosy vlečené za sebou narýsoval do vzrostlé trávy. Měřilo se spravedlivě, ale stejně ten, kdo přišel poslední, měl dílek nejužší a ještě v něm mohl najít zakutálené kameny, a tak každý si opoždění rozmyslel. Ti, kteří měli jako první seno shrabané do voňavých kop, zase museli počítat s tím, že kupky poslouží jako lože dalším koscům. Jednou já tobě, podruhé ty mně - platilo v pospolitém životě.

Louky kdysi Strání obtáčely jak náhrdelník. Přitom každá měla své jméno, jako by to byla živá bytost. Mezi prvními se kosil Štrbáň, protože tam se záhy vyháněl ke společné pastvě i dobytek, vzdálenější rozlehlé Ulehle se kosívaly později a zakosil se tam i nejeden had, kterých tam bývalo hojně a naháněli strach, ale spíše než zmije to bývala jen zcela neškodná a dnes chráněná užovka hladká a slepýš křehký.

Dalo to práce, pokosit Mechnáčky, Losky, Dální Losky, Zadní Uhliska, Zadní Loštěky, Ovesniska, Kopanicu, Vršky, Brehy, Dolinu, Kerešovou, Válkových lúku, zvláště když se některé louky kosívaly i dvakrát. Seno se sklízelo dříve i v Borině a v Jalovci a na lesních mýtinách, jako byla Kobelná a Čertoryje, a též na Javořině, která zpoloviny patří  do straňanského „chotáru“, jak se kdysi říkalo katastru. Tam se sklízelo seno měkké jako hedvábí a používalo se prý na vycpávání slamníků.

To společné kosení květnatých luk bylo společenskou událostí i magickým rituálem. Kosení má svůj řád, rytmus. Vykročí se levou nohou a současně se máchne kosou do záběru, pěkně obloučkem a patkou přitlačenou k zemi, aby se špička nezaryla do země; při vykročení pravé nohy se kosa, která uložila podťatá stébla do řádku, zase vrátí obloučkem zpět, tisíce kroků, tisíce pohybů v dokonalém rytmu, jemuž se přizpůsobilo i frázování písní.

Není pro ženu muž přitažlivějším, než když se stane koscem, když pluje rosnou trávou a stejnoměrným, konejšivým ššš, ššš, ššš ukládá trávu do řádků. To tichounké podtínání trávy, její odevzdané ulehnutí na stranu, ta hra mužských svalů, krůpěje potu na čele a vůně sečené louky mají v sobě erotický náboj, jako by byly obrazem milostného splynutí, mužovy úlohy dobýt a ženina údělu oddat se.

A pak má milostná alegorie svou dohru, to když se nad pokoseným řádkem kosec na chvíli zastaví, hřbetem ruky si utře zpocené čelo, rosnatou trávou očistí ocel kosy a z pochvy vyrobené z kravského rohu vytáhne vlhký brousek, aby s ním obtáhl ostří. Ten zvuk, kdy kámen dře ocel, vibruje póry, z dálky se k němu přidává zvonivý zvuk klepané kosy a pak se kosec nadechne a nasadí ke zpěvu a k jeho tónu se přidávají i ostatní kosci a spolu dohromady soutěží ve zpívání s ptáky, kteří na chvíli umlklí žasnou, kdo se jim to plete do řemesla. Nevím, o čem zpívá nebeské ptactvo, ale kosci většinou zpívali o své práci, touhách a lásce.

Skosit louku patřilo k povinnostem hospodáře a jeho synů. Pohostit kosce patřilo k povinnostem gazdiny. Povinnost však byla někdy i vítanou výsadou. Povinností bylo usmažit zrána škvařeninu z vajec a slaniny a do konopné plachty na trávu či bílého lněného ubrusu přibalit láhev pálenky, výsadou bylo obléci naškrobené rukávce a jen tak naboso a se zpěvem se brouzdat rosnatým chodníčkem v rozkvetlých lukách vstříc ranním sluncem hlazeným koscům, prostřít jim jídlo a pochválit práci.

Bývalo těch kosců v konopných třaslavicích a lněných košilích a gazdinek v naškrobených vyšívaných rukávcích na společných loukách na desítky najednou, protože louky měly svůj čas, který nešlo pominout. Na vzdálenějších loukách se i nocovalo, většinou na starých halenách rozprostřených u prvních kopek sena, spaní však bylo kratičké, protože letní noci bývají bílé.

Když opadla rosa a řádky trochu oschly, přišla děvčata pokosenou trávu rozhodit, aby co nejdříve uschla a mohla se shrabat do voňavých kopek. To pak byla příležitost ke zpěvu i pro ně, i když dívky se už do sytosti vyzpívaly nejednou zrána před tím, když chodily vyžínat trávu na meze a lesní mýtiny. Drobounké seno se pak odváželo kravskými potahy a pěchovalo pod střechy stavení, ale to už se většinou nezpívalo, protože se spěchalo sklidit je dříve, než přijde bouřka. Na pokosené louky se s písničkami a hrami nastěhovali pasáčci dobytka a vydrželi tam až dlouho do podzimu.

Žně už tak požehnané jako senoseče nebyly. Ani na písně, ani na úrodu na podzolovitých políčkách. Ani té chladivé rosy se nedostávalo. Naopak, obilí se kosívalo, až už rosa opadla a většinou vládlo parno, a lehké to neměl jak kosec s hrabicí, tak odběračka, která musela za koscem obilí odbírat. Když už se o žních chtělo zpívat, tak večer při víně na uherských „majéroch“, kam se chodilo přivydělávat, a tak není divu, že se do Strání vedle peněz přinesla i nejedna cizí písnička.

PhDr. Pavel Popelka (1949) - gajdoš, zpěvák, etnograf, ředitel Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Žije ve Strání. Z archivních pramenů a vlastních písňových sběrů sestavil knihu Řečeno písní. Lidové písně ze Strání (2005), z níž vybral tento text.