VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V druhé půlce listopadu 2011 zahalil Českou republiku obtížný smog. Situace je tak vážná, že byly vyhlášeny různé signály upozorňující na akutní zdravotní ohrožení a byla přijata (nepříliš účinná) regulační opatření. Jako by se vracely doby předlistopadové, kdy podobné stavy nastávaly vcelku pravidelně zejména na Mostecku a Teplicku. Základní příčina, nepříznivé inverzní počasí, je stejná, ale soubor dusivých škodlivin je jiný. Naštěstí chybí tehdejší hlavní viník, jemně rozptýlené kapičky kyseliny sírové, vznikající oxidací oxidu siřičitého z emisí elektráren a tepláren.

Dnes jsou hlavními škodlivinami jemné aerosolové částice s průměrem pod 10 mikronů, zejména škodlivé jsou ty ještě mnohem menší. Jsou nebezpečné už jen tím, že jsou malé a vdechují se až do plic, ale ještě navíc mnohé obsahují karcinogenní příměsi.

Hlavními zdroji znečištění jsou průmysl, doprava a domácí topeniště, není přesně známo, v jakém poměru se tyto zdroje podílejí. Je však zřejmé, že současná velmi nepříjemná, ale i nebezpečná situace by měla vést k vážnému zamyšlení, jak podobným epizodám v budoucnu předejít. Naprostým základem jsou podrobná data, která může poskytnout jen dlouhodobě pojatý a důkladný výzkum. V každém případě je třeba zásadně zlepšit informování veřejnosti a nastavit regulační a jiná opatření, aby mohla mít nějaký hmatatelný výsledek.

Tato závažná skutečnost zcela zastínila globálně neobyčejně významnou událost, totiž právě začínající konferenci o opatřeních k omezení změny klimatu v jihoafrickém Durbanu. Zdá se, že tíživé lokální problémy nám naprosto nedovolují vnímat cokoliv jiného.

Bedřich Moldan 
ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy

Zásadní environmentální témata České republiky jsou nejméně tři:

1. Automobilový provoz: aut je moc, kazí vzduch a sociální prostředí.

2. Eroze půdy: předpokládám, že při stávajícím hospodaření během deseti až dvaceti let klesne úrodnost půd nejméně na třetině území ČR. Pak buď budeme tak chudí, že z půdy budeme muset vydřít, co se dá, anebo ji dalších dvacet let nákladně obnovovat.

3. Lesní hospodaření: zde se problém jmenuje smrk.

Předpokládám, že v tomto desetiletí se nalézáme v jednom ze zlomových období evropské civilizace, kdy bude zapotřebí uvádět v život mnoho různých, drobných i větších řešení, která budou šetrná ve smyslu přírodní i sociální ekologie. Zatím však spíš pozoruji reakci, která je běžná pro úpadková období - urvat, co se ještě dá a užít si dne. Jinak mám pocit, že značná část politického i ekonomického spektra ztratila pud sebezáchovy. Žijeme na dluh nejenom ve vztahu k bankám a rozpočtům, ale také k půdě a lesu.

Václav Cílek 
ředitel Geologického ústavu AV ČR

Za hlavní mor považuji tři hříchy, navzájem provázané:

1. neschopnost činit kompromisy, často svázaná s ryze fundamentalistickými přístupy; 2. neochota držet jakoukoli linii vytyčenou třeba i zcela nedávno, a tudíž diletantské plácání se od zdi ke zdi; 3. výběrovost témat a slepota k tématům jiným.

První hřích zlomil vaz zeleným, takže nadlouho propásli šanci ovlivňovat dění v parlamentu. Jestliže nedokázali postavit šest poslanců schopných dohodnout se mezi sebou, zničili dlouho budovanou strukturu a jsou pro smích. Copak nerozpoznají rozdíl mezi aktivismem a politickým působením? Zmizeli ze scény, a všude tak bují aktivisté, kteří buď jednoduše věří ve svou pravdu, anebo se zaštiťují „vědou“ i tam, kde je věda krátká.

Druhý bod: mám své oblíbené téma a ty ostatní je třeba potřít. S tím je spojena víra, že příroda si poradí sama, a když ne, tak někdo za to může. Ano, my lidé za mnohé můžeme, ale i my jsme součástí evoluce. Přitom je nás plno a záleží na naší péči (umělá „divočina“ národního parku plná turistů se o sebe nepostará ani náhodou), nedbalosti (skládky, sprawl) nebo pohodlnosti (automobilismus, nadměrná spotřeba). Jestliže se rozhodnutí mění s každou vládou nebo ředitelem - co s tím?

Třetí bod: atom, nebo oxid uhličitý; dálnice, nebo ucpaná sídla; auta, nebo železnice; těžit stromy, nebo ne; atd. Vybereme jedno z témat a jsme ochotni položit za ně život - ale kde je provázanost? Je jen jeden stav, kdy jsou velké skupiny lidí společně ochotny k větším obětem: je to válka. Jinak každý ví, jak „se“ to má dělat, ale ať to dělají „oni“.

Snad více číst Jamese Lovelocka: ne vždy s ním souhlasím, ale je to bezesporu moudrý pán. Nelze mít koláč a zároveň ho sníst.

Anton Markoš 
vedoucí katedry filozofie a dějin přírodních věd
Přírodovědecká fakulta UK v Praze

Myslím, že česká zásadní témata nejde oddělit od světových. Hysterické úsilí o hospodářský růst, pochopitelná touha chudých a neukojitelná touha majetných po spotřebě nevyhnutelně plodí a bude plodit environmentální devastaci. Příznaky jsou zřetelné. Za nejvýmluvnější indikátor neblahého vývoje považuji ztrátu biodiverzity, a to jak v planetárním, tak v českém rozměru. Každému pozorovateli naší přírody je například zřejmý drastický úbytek ptáků vázaných na zemědělskou krajinu.

V České republice se v posledních letech vytvořilo postojové a politické klima, které téměř vylučuje podstatnou změnu. Dominuje, ovšem zase celosvětová, médii přiživovaná úzkost z ekonomické stagnace či dokonce, nedej bůh, z poklesu HDP; u nás k tomu občanské zaujetí úplatkářskými aférami. Koho by teď zajímala novela zákona o alejích nebo ochrana netopýrů?

Ovšem, v příznivějších časech byly ustaveny instituce, které by měly náladám odolávat, nepříznivá období překlenout: ministerstvo životního prostředí, nevládní organizace. O tom prvním škoda mluvit. Můžeme se spolehnout na vytrvalost ekologických hnutí, kdysi vzešlých z nadšeného rozhodnutí chránit přírodu? Jaká je jejich odolnost vůči neoliberálnímu klimatu?

Případ Šumavy ukázal zajímavou věc: poté, co předběžné soudní opatření přinutilo instituci, Hnutí Duha, aby se z revolty stáhla, profesionály nahradili rozzlobení, převážně mladí občané. Všimněme si, jejich motivací nebyla ani tak prosperita šumavských ekosystémů, spíš rozčilení nad nehorázným postupem mocenských struktur. Pamětníkům to něco připomíná: splynutí environmentálních a lidskoprávních témat a akcí v osmdesátých letech. Vane z něho jistá naděje. Snad si od ní můžeme slibovat redukci polétavého prachu. Že by přinesla strnadům lučním nová hnízdiště, to si malovat nemohu.

Hana Librová 
zakladatelka katedry environmentálních studií
Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

Nemohu nevzpomenout špatnou kvalitu ovzduší, děsivé tempo záboru půdy, kdy nevratně mizí ročně desítky čtverečních kilometrů naší krajiny, překonaný přístup k obhospodařování lesů neadekvátní jejich ekologickému významu. Místo toho jsme svědky nekonečné diskuse o struktuře tendrů a jejich aktérech.

Ale úplně nejzásadnější environmentální problém u nás, ale i v okolních zemích, vidím jinde. Jsem znepokojen labilitou dosavadního konceptu ochrany životního prostředí, kterou můžeme vysledovat v posledních několika málo letech, a to zejména v kontextu světových, evropských i národních ekonomických obtíží i politicko-ideových přístupů. Určitým indikátorem toho je na straně jedné až nekritická preference a podpora obnovitelných zdrojů, a jejich paušální zatracování na straně druhé.

V souvislosti s hospodářskou krizí se environmentální problémy upozaďují. Není to ani dobrá vizitka pro celkovou politiku ochrany životního prostředí, ani předpoklad bezstarostné budoucnosti. Zjevně se nám dosud nepodařilo integrovat aspekty racionální ochrany životního prostředí do chodu ekonomiky a hodnotových žebříčků a chování běžných lidí, podnikatelů ani politiků. U mnoha problémů se klíčovým aktérům nepodařilo nalézt konsenzus. Prosím nezaměňovat za kompromis dočasného charakteru. Ochrana přírody nemůže být vnímána jako významnější, anebo naopak druhořadější než ekonomika, ale musí se stát pevnou součástí kvality našeho života nebo, chcete-li, životní úrovně. Musí být založena na vědecky respektovaných vstupech promítnutých do legislativních pravidel, nastavení daňového prostředí a dalších ekonomických nástrojů až po neideologickou věcnou osvětu. Zdá se, že před námi je více práce, než jsme tušili. Na přírodním prostředí a ekosystémových službách jsme totiž závislí více, než si dovedeme připustit.

František Pelc 
ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR