VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Základ konceptu ekonomické lokalizace tvoří zdůraznění místního rozměru, vědomá orientace na blízké. Blízkost přitom nemá význam jen malé vzdálenosti prostorové, ale také blízkosti citové a morální. Jejím předpokladem a/nebo také důsledkem je vytvoření vztahu k určitému místu, zahuštění vazeb sociálních a ekologických stejně jako ekonomických. Pěstování místních vztahů přispívá k pochopení souvislostí, pocitu zodpovědnosti a kultivaci smyslu pro přiměřenost.

Ekonomická lokalizace je však (zatím) konceptem menšinovým. I když můžeme být jejími zastánci, stejně nás ovlivňuje převládající způsob ekonomického uvažování, za který lze v posledních několika desetiletích označit ekonomii neoklasickou. Pojďme proto přemýšlet, jak se tyto dva myšlenkové proudy k sobě mají, konkrétně zda a jak pojímá neoklasická ekonomie onen zmíněný, pro lokalizaci tak klíčový, vztah k místu. „Názory“ neoklasické ekonomie nám budou reprezentovat současné ekonomické učebnice dostupné na českém trhu. Jejich seznam (uvedený na konci článku) není vyčerpávající, jedná se však o aktuální a používané tituly, které myšlenkově sytí příští generaci českých ekonomů.

Mluvíš česky, nebo ekonomicky?

Na začátek je třeba zdůraznit zdánlivě banální věc, totiž že člověk při čtení o ekonomii narazí na ekonomické pojmy. U exoticky znějících slov jako realokace, elasticita, transakce a substituce každý pozná, že jsou cizí, a chápe, že je potřeba jejich specifický význam nastudovat. Jde ale také o výrazy, které v českém jazyce normálně používáme, ekonomie jim však přisoudila svůj vlastní, někdy dosti odlišný význam.

Tak například půda neznamená jen ornici, hlínu nebo obecněji určitý pozemní prostor, ale slouží také jako zástupné označení pro všechny „přírodní zdroje, nalézající se na zemi nebo pod ní“ [1:978]. Stejně tak třeba statek v ekonomii není jen hospodářské stavení, ale i jakýkoli výrobek či zboží na trhu, nejobecněji vše, co slouží k uspokojování lidských potřeb [2:11]. Ekonomické vyjadřování proniklo i do dalších řádků tohoto článku, proto prosím - čtěte obezřetně.

Svatá trojice: půda - práce - kapitál

Zaměřme se nyní na vztah k místu jako k fyzickému objektu - k již zmiňované půdě. Ta je jedním ze tří tzv. výrobních faktorů, tedy prostředků potřebných k výrobě statků a služeb. Trojici výrobních faktorů tradičně tvoří půda (respektive přírodní zdroje), práce a kapitál. Klasičtí ekonomové jako Adam Smith či Thomas Malthus zdůrazňovali úlohu vzácnosti půdy v ekonomickém růstu. Předpokládali, že ve chvíli, kdy bude veškerá dosud volná půda obsazena, stane se její nedostatek pro ekonomický růst limitujícím faktorem. Naproti tomu neoklasický model růstu považuje za důležité další dva výrobní faktory, práci a kapitál. [1:854-858] Vážně míněný současný poznatek zní, že „přírodní zdroje naší planety (půda, lesy, vody, nerostné suroviny) jsou omezené a příliš se nezvětšují“. [3:276]

Omezenost přírodních zdrojů neoklasičtí ekonomové nepovažují za problém a myslí si, že neomezený ekonomický růst je v principu možný. „Ti, kdo se obávají, že ekonomický růst vyčerpá přírodní zdroje, podceňují možnost vzájemné substituce výrobních faktorů, zejména substituce přírodních zdrojů kapitálem. […] Vyčerpávání některých přírodních zdrojů zvyšuje jejich vzácnost a jejich větší vzácnost se odráží v růstu jejich cen. Růst cen vzácných přírodních zdrojů pak vede k substituci méně vzácnými přírodními zdroji a kapitálem.“ [3:276-277]

Ekonomické pojetí přírodních zdrojů a vztahu k půdě ilustruje příklad techniky pěstování obilí. [3:130-131] Pěstitel obilí pan Svoboda (jak příznačné jméno!, pozn. aut.) může volit mezi mnoha výrobními technikami - různými kombinacemi půdy a hnojiva. Čím je hnojivo levnější a půda dražší, tím více hnojiva použije na menší výměru půdy. Při hledání jejich optimálního využití se totiž předpokládá dobrá dělitelnost půdy i hnojiva a možnost jejich libovolné kombinace a substituce. (zvýraznila aut.)

Vzácná, drahá, vyčerpaná půda

Podle ekonomické teorie výrobce v procesu výroby volí co nejefektivnější kombinaci jednotlivých výrobních faktorů. Způsob, jakým ekonomika rozděluje své zdroje (své výrobní faktory) mezi potenciální varianty využití, se nazývá alokace zdrojů. [1:965] V neoklasicky ekonomické perspektivě se realokace (přerozdělení) omezených zdrojů odehrává na tzv. trzích výrobních faktorů, které sehrávají klíčovou roli v tržním systému. Na těchto trzích totiž dochází k alokaci zdrojů do jednotlivých výrob, a tak se utvářejí ceny výrobních faktorů. [2:131-132] Podle ekonomické teorie vyjadřuje tržní cena adekvátně hodnotu i případnou vzácnost jednotlivých zdrojů.

Příkladem nám může být úbytek cedrových lesů. Ve chvíli, kdy se stane cedr vlivem intenzivní těžby cedrového dřeva vzácným, a tudíž následně dražším, část práce a kapitálu původně věnovaná těžbě cedru bude „převedena na těžbu jiných druhů dřeva“ [3:6]. Truhláři ani spotřebitelé se přitom vůbec nemusejí o situaci cedrových lesů zajímat, informaci o jejich vzácnosti jim poskytne trh. [3:5-6] „Jak vidíte, cenový mechanismus je nepostradatelný pro fungování ekonomiky. Je to mechanismus velmi jemný - tak jemný, že není možné nahradit jej sebedokonalejším plánem. Ani největší génius by nebyl schopen přenést informaci o relativním úbytku cedru ke všem výrobcům a spotřebitelům tak, aby všichni reagovali správným způsobem a aby došlo k efektivní alokaci výrobních faktorů.“ [3:6]

Z výše uvedeného je patrné, že v procesu výroby statků o nějakém vztahu ke konkrétnímu kusu země či vazbě na místo nemůže být řeč. Je potřeba se přizpůsobovat potřebám  trhu a vyrábět efektivně, tedy co nejlevněji. Pokud se nějaký výrobní faktor stane vzácným, což poznáme tak, že stojí na trhu hodně peněz, je třeba ho nahradit nějakým jiným, levnějším. V tomto případě je část práce a kapitálu „převedena jinam“. Představme si ale, co je podstatou tohoto procesu, eufemisticky nazvaného „převod“. Mezi řádky můžeme číst, že jde vlastně o to, že na jednom místě vytěžíme dostupné suroviny, a když se tak stane, propustíme lidi, kteří tam až doteď pracovali, necháme půdu jejímu osudu, a přesuneme se jinam, kde jsou ještě volné a levné zdroje k dispozici.

Kdo je to „my“?

Možná vás napadá, kdo je to „my“, kdo se takto chová. Odpověď neoklasické ekonomie je prostá - chovají se tak všichni. Podívejme se podrobněji, jak ekonomie popisuje jedince. V ekonomii se standardně předpokládá, že jedinci se chovají racionálně. Vytváří se tak abstrakce tzv. homo oeconomicus (ekonomického člověka). Je to racionálně uvažující člověk, který se při rozhodování (volbě) nechává vést svým vlastním zájmem. Vzájemné vztahy mezi subjekty jsou budovány na egoismu jedince a „obecné dobro“ se tak stává funkcí individuálního (soukromého) zájmu. Egoistická podstata „ekonomického člověka“ bývá vyjadřována v axiomu chamtivosti - „lidé vždy chtějí více, než momentálně mají“. [5:58]

Závěrem…

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že místy působí texty současných ekonomických učebnic jako černá groteska, jindy jako absurdní drama, jejich čtení je ale každopádně poučné. Co se týče vztahu k místu, mým základním poznatkem je fakt, že ho všechny studované učebnice ignorují. Nesnaží se ho ani zpochybňovat, ani vyvracet - nepřisuzují mu zřejmě vůbec žádný význam, a tak o něm prostě mlčí.

Mgr. Eva Fraňková je doktorandkou na katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde se zabývá vztahem k místu jako průsečíkem (možná zdánlivě) protichůdných konceptů individualizace a ekonomické lokalizace. Momentálně pěstuje přechodný vztah k jednomu místu na jihozápadě Anglie, kde čerpá praktické lokalizační zkušenosti.

Seznam literatury
[1] SAMUELSON, P. A. & NORDHAUS, W. D.: Ekonomie. Praha: Svoboda 1991.
[2] FUCHS, K. & TULEJA, P.: Základy ekonomie. Praha: Ekopress 2003.
[3] HOLMAN, R.: Základy ekonomie: pro studenty vyšších odborných škol a neekonomických fakult VŠ. Praha: C. H. Beck 2000.
[4] HOLMAN, R.: Mikroekonomie: středně pokročilý kurs. Praha: C. H. Beck 2002.
[5] VLČEK, J. A KOL.: Ekonomie a ekonomika. Praha: ASPI 2005.
[6] KOHOUT, P.: Výroba je levné zboží. Lidové noviny, 12. 4. 2002.