Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Od divadla věcí k dramatu člověka aneb Hvězda a slza. Otilie Demelová-Šuterová


Tomáš Mazáč, č. 6/2008, str. 21

Sochaře si představuji jako hromotluka od rány, jenž svou silou poroučí dřevu či kameni, aby z nich začala růst socha. Sám Michelangelo podle Julia Zeyera dokonce postavil v neočekávaném sněžení ve Florencii sochu ze sněhu… Inu, kdo ví…

Dojel jsem do Zlína kupodivu jakž takž a vstříc mně vyšla žena, dáma v nejlepších letech, povahou a postavou útlá. Uvědomili jsme si oba, že patříme do jednoho sdružení křesťanských umělců příznačně nazvaného Sursum corda, Vzhůru srdce. Cestou mne paní Otilie Demelová-Šuterová stačila letecky provést centrem Zlína.

Pak už vzhůru na předměstí zlínské aglomerace, konkrétně do Lhotky. Přišel jsem do prostoru prodchnutého vůní soch, keramické hlíny a duše. Snažil jsem se u každé z mnoha vystavených soch alespoň hádat, co přesně představují. Dál jedeme s paní Otilií Demelovou-Šuterovou starším bílým favoritem až k jejímu domu. A pak to začalo: představování alespoň něčeho z nepřetržitého spektra soch. Pochvaly, stížnosti, připomínky, návrhy. Ohromen šíří i hloubkou výtvarného díla Otilie Demelové-Šuterové jen zírám, mám toho všeho vrchovatě. Stvořit si nový vesmír. V tom to bude.

Byla to kompletní křížová cesta s pozoruhodnými zastaveními, do nichž byl vdechnut obraz nešťastných rodičů zdrceně hořekujících nad drogově (či jinak) závislým děckem, vyhnání, chcete-li odsun našich německy mluvících spoluobčanů na základě bludu o kolektivní vině, své zde dokonce hrají zbořená newyorská Dvojčata. Kolik zastavení, tolik lidských strastí a bolestí. Představuji si tuto výjimečnou křížovou cestu někde v moderním sakrálním interiéru a jsem tímhle nápadem zaujat a šťasten… Křížová cesta. Subtilní, křehká sochařka Otilie Demelová-Šuterová podle svědectví své dcery náhle ovdověla a začal se jí zvolna bořit svět. Postarat se o rodinu, dostavět dům s ateliérem a pánbůh ví, co dalšího. Namísto aby se z nově zřené životní tíhy jednoduše zhroutila, začala pomalu, ale jistě vše vracet do normálních kolejí, třebaže po tři měsíce jedla jen čokoládové bonbony a povídala si s fotografickou podobenkou svého zvěčnělého muže, také sochaře, orientovaného však na sochařství monumentální, a nikoliv komorní. Postupně se dávalo všecko do pořádku a sporá paní realizovala v keramice jeden svět za druhým, svatý František z Assisi s ptáčkem zpěváčkem na rameni, svatá Anežka, dokonce moderně pojatý Lazar.

Ale pozor, mýlil by se každý, kdo by Otilii Demelovou-Šuterovou spojoval jen se sakrálními sochami a artefakty. Umělkyně je rozhleděna do všech stran našeho nádherného světa a kromě toho, že dělá sochy, také mistrovsky kreslí barevnými tušemi. Nejde snad o nějaké skicy k sochám, ale o svébytná, uzavřená výtvarná díla, obvykle romanticky, křehce pojednaná a nazvaná. Nemohl jsem se na ně sdostatek vynadívat, jedna střídala druhou v poněkud příliš rychlém sledu, bylo to jako dotek motýlích křídel. Ano, kreslit a malovat, aby to bylo krásné bez postranních úmyslů den ode dne, řečiště od řečiště.

Najednou si v ateliéru O. Demelové-Šuterové začínám připadat jako dítě za živým plotem dychtivě nahlížející do čarovné zahrady, která je na dosah. Chtělo by to dny a dny, aby se člověk alespoň přiblížil autorčině nepřeberné fantazii, jejímu zhmotnělému snění a vyznávání. Odcházíme spolu na krátkou procházku Lhotkou, místem bez automobilu ne právě nejdostupnějším, a stojí to za to. Jako by se zde život zastavil a přelil se do ticha. A sochařka, podobně jako dnes i zítra, se těší z hvězd na nebi, z každého dne i rána, zkrátka z každé vteřiny života. Protože člověk je povinen být šťasten…

Hvězda a slza

Vstávat a lehat si do trávy
Kolébat svět v kolébce z dlaní
A neodcházet
Hlavně neodcházet
S rukama od útěchy - hlíny
Nechat růst sochu
vezdejší

Tomáš Mazáč

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu