Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Od divadla věcí k dramatu člověka aneb Hvězda a slza. Otilie Demelová-Šuterová


Tomáš Mazáč, č. 6/2008, str. 21

Sochaře si představuji jako hromotluka od rány, jenž svou silou poroučí dřevu či kameni, aby z nich začala růst socha. Sám Michelangelo podle Julia Zeyera dokonce postavil v neočekávaném sněžení ve Florencii sochu ze sněhu… Inu, kdo ví…

Dojel jsem do Zlína kupodivu jakž takž a vstříc mně vyšla žena, dáma v nejlepších letech, povahou a postavou útlá. Uvědomili jsme si oba, že patříme do jednoho sdružení křesťanských umělců příznačně nazvaného Sursum corda, Vzhůru srdce. Cestou mne paní Otilie Demelová-Šuterová stačila letecky provést centrem Zlína.

Pak už vzhůru na předměstí zlínské aglomerace, konkrétně do Lhotky. Přišel jsem do prostoru prodchnutého vůní soch, keramické hlíny a duše. Snažil jsem se u každé z mnoha vystavených soch alespoň hádat, co přesně představují. Dál jedeme s paní Otilií Demelovou-Šuterovou starším bílým favoritem až k jejímu domu. A pak to začalo: představování alespoň něčeho z nepřetržitého spektra soch. Pochvaly, stížnosti, připomínky, návrhy. Ohromen šíří i hloubkou výtvarného díla Otilie Demelové-Šuterové jen zírám, mám toho všeho vrchovatě. Stvořit si nový vesmír. V tom to bude.

Byla to kompletní křížová cesta s pozoruhodnými zastaveními, do nichž byl vdechnut obraz nešťastných rodičů zdrceně hořekujících nad drogově (či jinak) závislým děckem, vyhnání, chcete-li odsun našich německy mluvících spoluobčanů na základě bludu o kolektivní vině, své zde dokonce hrají zbořená newyorská Dvojčata. Kolik zastavení, tolik lidských strastí a bolestí. Představuji si tuto výjimečnou křížovou cestu někde v moderním sakrálním interiéru a jsem tímhle nápadem zaujat a šťasten… Křížová cesta. Subtilní, křehká sochařka Otilie Demelová-Šuterová podle svědectví své dcery náhle ovdověla a začal se jí zvolna bořit svět. Postarat se o rodinu, dostavět dům s ateliérem a pánbůh ví, co dalšího. Namísto aby se z nově zřené životní tíhy jednoduše zhroutila, začala pomalu, ale jistě vše vracet do normálních kolejí, třebaže po tři měsíce jedla jen čokoládové bonbony a povídala si s fotografickou podobenkou svého zvěčnělého muže, také sochaře, orientovaného však na sochařství monumentální, a nikoliv komorní. Postupně se dávalo všecko do pořádku a sporá paní realizovala v keramice jeden svět za druhým, svatý František z Assisi s ptáčkem zpěváčkem na rameni, svatá Anežka, dokonce moderně pojatý Lazar.

Ale pozor, mýlil by se každý, kdo by Otilii Demelovou-Šuterovou spojoval jen se sakrálními sochami a artefakty. Umělkyně je rozhleděna do všech stran našeho nádherného světa a kromě toho, že dělá sochy, také mistrovsky kreslí barevnými tušemi. Nejde snad o nějaké skicy k sochám, ale o svébytná, uzavřená výtvarná díla, obvykle romanticky, křehce pojednaná a nazvaná. Nemohl jsem se na ně sdostatek vynadívat, jedna střídala druhou v poněkud příliš rychlém sledu, bylo to jako dotek motýlích křídel. Ano, kreslit a malovat, aby to bylo krásné bez postranních úmyslů den ode dne, řečiště od řečiště.

Najednou si v ateliéru O. Demelové-Šuterové začínám připadat jako dítě za živým plotem dychtivě nahlížející do čarovné zahrady, která je na dosah. Chtělo by to dny a dny, aby se člověk alespoň přiblížil autorčině nepřeberné fantazii, jejímu zhmotnělému snění a vyznávání. Odcházíme spolu na krátkou procházku Lhotkou, místem bez automobilu ne právě nejdostupnějším, a stojí to za to. Jako by se zde život zastavil a přelil se do ticha. A sochařka, podobně jako dnes i zítra, se těší z hvězd na nebi, z každého dne i rána, zkrátka z každé vteřiny života. Protože člověk je povinen být šťasten…

Hvězda a slza

Vstávat a lehat si do trávy
Kolébat svět v kolébce z dlaní
A neodcházet
Hlavně neodcházet
S rukama od útěchy - hlíny
Nechat růst sochu
vezdejší

Tomáš Mazáč

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu