VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Prokůpkův způsob

Dvě věci provázejí Bohumíra Prokůpka již od dětství: toulky a fotoaparát. Neobejde se bez přírody, a pokud jde o fotografii, periodicky se mu propojuje se školami: střední školu uměleckých řemesel vystudoval v Brně, pak po osmileté pauze pokračoval na vysoké škole v Praze a teď na této škole třetím rokem učí. Pedagogem se stal teprve poté, až pochopil, co všechno špatného se sám na odborných školách naučil.

Další souřadnice k Prokůpkově tvorbě udává jeho členství ve skupině Český dřevák. Slovo "dřevák" tu znamená dřevěnou kameru na velký formát negativu, z níž se obvykle zhotovují jen kontaktní pozitivy. Josef Sudek tedy nezůstal bez následovníků, i když si dali na čas (skupina vznikla až v roce 2000). Letopočty jejich narození se stupňovitě rozprostírají mezi lety 1937 (Karel Kuklík) a 1954 (Prokůpek), nepočítáme-li nově příchozí. Do jaké míry a v čem vlastně Sudek poznamenává díla členů skupiny, je zřejmé: navazují na stejnou řemeslnou tradici a stejně jako on si našli každý svůj způsob.

Prokůpkovi proces zapomínání naučeného trval dlouho a svůj způsob si našel až v průběhu osmdesátých let. Pozoruhodná jsou také jeho panoramata z Čech a Moravy, motivovaná zpytováním civilizace a vystavená roku 1997 ve Veletržním paláci v Praze, bohužel však nepublikovaná. Prokůpkův způsob, jak o něm vypráví, není snadné popsat a pochopit. Může to být třeba tak, že se vypraví na toulku třeba na Křivoklátsko, do Bílých Karpat, na Šumavu nebo jinam a navíc nese asi šest nebo osm kilogramů fotografického "hardware", zahrnujícího tři dvojkazety. Malý a lehký digitální fotoaparát sice vlastní také a vytváří s ním soubor barevných děl, ale to je jiná záležitost. V průběhu své potulky exponuje, když přijde "chvíle", o tom se dá těžko něco říct. V té chvíli se možná protíná oko profesionálního fotografa s citem amatérského (to je od amare) znalce přírody. Důležité je, že sice neexponuje tehdy, když se situace změní (o marných výpravách za fotografiemi něco víme už od Sudka, zčásti díky Jiřímu Tomanovi), ale na rozdíl od všech dosavadních fotografů exponuje, i když ví, že překročí tradiční meze tolerance neostrosti, viditelnosti atd. Pro tyto případy má i svůj "software", programy clonění atd. Proč to dělá? Protože důležitá je ta chvíle, kterou je nutno uchovat, pokusit se, i když fouká vítr, i když je skoro tma. Je to riziko. Někdy to vyjde. To, co vyjde, je zážitek. Prokůpek vypráví také o tom, že normálně se taková fotografie nedělá rychle a že zhruba hodinová práce se záběrem mnohdy prodlouží vizuální zážitek, u kterého by jinak neprodlel tak dlouho. Klidně ale fotografuje i z ruky, píše o tom: "Chci potlačit ostrost a přiblížit se vizuálnímu vjemu určité nejasnosti (jedná se vždy o snímky večerní a noční), která vede ke zvýraznění jen toho podstatného na motivu. Často je takové fotografování spojeno i se záznamem cesty k určitému předmětu. Například fotím vzdálenější strom a přitom jdu k němu, snímek pak zaznamenává i nerovnosti terénu, přenesené do mého pohybu apod. Expozice trvá třeba i půl hodiny a někdy už prostě musím skončit, protože foťák déle neudržím." Fotografie jsou pak rozhýbané, ale jeho kritériem není ostrost, nýbrž svědectví.

Prokůpkův způsob tedy staví věci jinak, než jsme zvyklí. Řemeslo, příručky praktické fotografie tu jsou nanejvýš k inspiraci, k tomu, aby byly podle potřeby respektovány nebo negovány. Umění? Klesá důležitost toho, od koho je, a roste důležitost toho, o čem je. Odloučení krásy od pravdy tu skončilo. Dřevěné kamery nejsou jen návratem k počátkům fotografie, jsou také symbolem doby, kdy byla fotografie chápána jako otisk skutečnosti. Dnes, kdy už každý ví, jak umí fotografie lhát a že je to její druhá přirozenost, nemohou se nenajít fotografové, pro které je vlastní já méně důležité než "vlastní nejá", skutečnost. Prokůpkův způsob je pokora.

Antonín Dufek, 2004
 

Prales, tvorové…

Prales, tvorové, vegetace. Vše žije po svém. Dotek stromů, vlhkost hlíny, strach za noční bouře. Po týdnu už jelen neodchází a s mírně udiveným pohledem poslouchá, co mu říkám. Každý tvor má smysl. Kde už jsem ho viděl? A co znamená? Šero osvobozuje tvary a jejich významy. Kapraď, která se přes den ztrácela v divoké vegetaci, existuje v čistotě svého tvaru. Najednou znám význam slov buk, habr, nebesa, stvoly, já. Pokouším se o zachycení všeho toho. Je to jako sen, který obsahuje jasnozřivé pochopení smyslu všeho. Co z něj zbude po probuzení? Bojím se svého hlasu, a tak mluvím jen tím bezhlasým. Chtěl bych odnést duši místa a už vím, že v naivní víře, tak staré, odnáším nakonec jen jakousi iluzi, obraz. I tak se k němu upínám. Klečím hodiny u trsu trav a pozoruji jejich pohyby ve větru. Musím se jich dotknout rukou, pocítit lehkost života trávy. Kousek utrhnu a rozemnu. Zavírám oči, vůně se spojuje se zvuky pralesa.

I hlad pomáhá, zostřuje smysly. Cítím daleko lépe vůně, více si uvědomuji sebe. Za šera jsem začal exponovat a už nastala tma. Lehám si poblíž fotoaparátu s tím, že se musím probudit před ránem a zavřít závěrku objektivu. Večerní a noční světlo zdůrazňuje trvání, ranní je plno očekávání. Úplňková noc je zázrakem.

Bohumír Prokůpek, 2003
 

Mimo paměť a čas leží prales. Sahá ke kořenům věcí a jmen, které jsou starší, než kam dohlédneme, představuje absolutní kontinuitu světa. Je posledním útočištěm jiného světa, jiných tvorů, možným dějištěm zázraku. V nesčetných kombinacích, beze spěchu, jsou zde vršeny možnosti hry, božského nástroje proměn. V pralese je možno rozmlouvat s tvory. Musím je přesvědčit o své vegetativnosti a oni postupně vyjevují své skryté existence. Jsou ještě místa, kde bytostně cítím, že jsem pronikl na území někoho jiného, a kde, dovolí-li mi to tvorové zde přebývající, mohu zažít toto nepřerušované bytí, dotýkat se ho. V lipovém pralese o letním slunovratu se tmou zažehnou tisíce světel svatojánů a zelenavá záře putujících bratří rozsvítí celý prostor veliké slavnosti. Zmocňuje se mne vytržení, když nacházím muchomůrku se svítícím prstencem, ležím u ní celé hodiny v jakémsi transu a něco ve mně jásá - tak přece jen, tak přece! A najednou, skrze všechny ty živé tvory, ať už jsou stromem, větrem, ať už jsou někým, komu ani nesmím dát jméno, cítím to veliké Bytí, cítím, že nezmizel ani kousek toho, z čeho byly, jakoby nejasným otiskem, tvořeny legendy, a vím, ano vím, že na tom nepatrném kousku země se děje něco, co souvisí s mou nadějí. Zároveň ve mně roste i úzkost o existenci těch několika málo míst a přerůstá ve veliké prokletí - ať zaniknou beze stopy, ať se ztratí v nejtemnějších temnotách a bez naděje ti, kteří ničí Zemi!

Bohumír Prokůpek, 2008
 

Bohumír Prokůpek se narodil 13. října 1954 v Humpolci na Českomoravské vrchovině. V letech 1970-1974 studoval obor fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. Po absolvování pracoval jako výtvarník v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích (1974), fotolaborant ČTK v Praze (1975-1976) nebo obrazový redaktor Pressfota v Praze (1978-1985). V letech 1982-1986 vystudoval katedru fotografie FAMU. Od roku 1986 působil ve svobodném povolání jako fotograf publicista, od roku 1990 se věnoval vydavatelství (vydavatelství ASCO). Od roku 2002 vedl ateliér plenéru na katedře fotografie FAMU v Praze.

Komerčně fotografoval od roku 1978 zejména krajinu a architekturu. Od roku 1996 se ve volné tvorbě věnoval především krajině. Koncem 90. let začal pracovat i na rozsáhlých fotografických realizacích pro interiéry. V roce 2000 založil s Karlem Kuklíkem, Janem Reichem a Jaroslavem Benešem fotografickou skupinu Český dřevák. Je zastoupen ve sbírkách Moravské galerie v Brně, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci.

Bohumír Prokůpek po dlouhé a vážné nemoci zemřel 19. listopadu 2008 a je pohřben v Humpolci.

(Dvoustrana připravena s použitím textů z katalogu výstavy Bohumír Prokůpek. Příroda, která se konala v Moravské galerii v Brně 31. března až 6. června 2004, a výstavy Neregulováno. Prales ve fotografii, která tamtéž probíhá od 16. října 2008 do 11. ledna 2009. Kurátorem obou výstav je Antonín Dufek.)