VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

O povodních jsme ve Veronice psali mnohokrát (mj. 12. zvláštní číslo Veroniky Krajina a povodeň z roku 1998 a brožura Když nastanou deště. Co byste měli vědět o povodních z roku 1999) a už snad ani nemá smysl opakovat známé skutečnosti, když není vůle studovat a odstraňovat příčiny povodní a zůstáváme stále jen ve stadiu odstraňování následků či reakcí na hrozby povodní. Extrémní projevy klimatu a počasí jsou však i důsledkem postupného načítání a přehlížení prohřešků lidské společnosti vůči přírodě, a to nejen generace naší, ale i generací předchozích. Signálů už i v minulosti bylo dost a období klidu a pohody skončilo. Postupně máme stále větší, ale reálné obavy z každého většího deště, z bouřky, z větru, ze sněhu, z ročních období… A není divu, protože všichni cítíme, že se něco děje. Jedná se o normální přírodní jevy, jenže jejich průběh je jiný.

Není se čemu divit. Například mýcení obrovských ploch tropických pralesů má určitě vliv na vzdušná proudění. Nám stačí jen naše zkušenost, jak se změnily větrné poměry v oblasti pod Pálavou po vymýcení tamějších lužních lesů kvůli Novomlýnským nádržím (které pravidelné sezonní záplavy, s nimiž tamní obyvatelé dokázali žít, nahradily záplavou trvalou…), anebo jak k lepšímu ovlivnily větrolamy na jižní Moravě tamější klima. Ostatně o tom lepším případu krásně píše francouzský spisovatel Jean Giono ve známé knize Muž, který sázel stromy. Ale nejde jen o plochy vykácených lesů, na nichž vzniká úplně jiný teplotní režim, ale také o plochy, které jsou stále více zastavovány. Jen pohled na několik novinových titulků ze dne 13. června 2013 hovoří za vše: Kvalitní půda mizí pod betonem; Ničme půdu, vyděláme, zní ze senátu; Krach projektu Joseph, vyhozené stamiliony, zničená půda. V článcích, které uvádějí, se mimo jiné dovídáme, že v období 2000-2010 bylo u nás zastavěno 25 000 hektarů půdy. Spolu se stávající přispívá tato nová zástavba ke změně teplotních poměrů a tím i k ovlivnění vzdušných proudů. Nehledě na to, že do zastavěné půdy voda nevsákne, naopak z ní rychle odteče do kanálů a toků.

A jak je na tom vlastně půda ve volné krajině? V zemědělství se už drahně let nehnojí, až na výjimky, chlévskou mrvou, která dodávala do půdy organickou složku. Organická hmota půdu provzdušňuje, zlepšuje její strukturu a půdní život. To vše zvyšuje schopnost pojmout a zadržet více vody. Naopak těžká mechanizace, chemizace - od hnojiv až po různé ochranné postřiky, pěstování plodin náročných na živiny, jako je kukuřice, slunečnice, řepka, na stále větších plochách (a kdo viděl půdu pod těmito plodinami, jistě mi dá za pravdu), řádky po svážnici, velké lány bez mezí a zasakovacích pásů, odvodnění sebemenších ploch aj., to vše rozhodně retenční schopnosti půd neprospělo. Na lesních půdách je tomu podobně. Je už hodně dlouho a obecně známo, že půdy pod smrkovými a borovými porosty jsou trvale ochuzovány o živiny a jejich půdní struktura se zhoršuje. Jehličí se špatně rozkládá a často se na povrchu půdy tvoří silné vrstvy surového humusu. Sám jsem viděl v roce 1988 při katastrofální povodni na Kozlovském potoce u Luk nad Jihlavou (2 mrtví, milionové škody), jak přívalový déšť (115 mm) „sjel“ po takové vrstvě smrkového jehličí jako po koberci, aniž by ji promočil. Smrk tvoří u nás 52 % a borovice 17 % z celkového druhového složení lesů a často jsou pěstovány v monokulturách na stejné ploše i více než dvě doby obmýtí. Je k tomu ještě třeba dodávat, že rovněž těžká mechanizace, zpracování klestu a pařezů, které svým rozkladem alespoň částečně do půdy dodávaly zpět živiny, když už jejich hlavní podíl ve formě kmenů po staletí odebíráme, retenční schopnost lesních půd jen zhoršují?

Ano, bereme a nevracíme, každý zahrádkář ví, jak dobrý vliv na půdu má mulčování a vůbec, jak dobrá struktura půdy přispívá k udržení její vlhkosti. Ale drobná trvalá péče o zvýšení retenční schopnosti půdy a krajiny není to, co by naše společnost preferovala a podporovala. Raději stavět přehrady, ochranné hráze a zábrany. Je to lukrativnější, je to více vidět a dává to pocit převahy nad přírodou. Nicméně tomu, že nás přehrady ochrání před povodněmi, už nevěří ani sami vodohospodáři. Kapacity přehrad známe teoreticky (skutečné budou po letitých erozí působených odnosech půdy, která se na dně přehrad ukládá, zcela jistě jiné). A aby byly účinné, musely by přehrady být v případě povodní výrazně a včas předpuštěny. K tomu pravděpodobně nikdy nedojde, protože voda je také zboží prodané předem elektrárnám či vodárnám, a také třeba proto, že kolem mnohých přehrad je rozvinuta rekreace. Jen si představme, že bude půl přehrady prázdné: co to udělá s jachtami, loděmi, hausbóty a vůbec s estetickou hodnotou prostředí. Nemají to tedy ani vodohospodáři jednoduché. Sice mají schválené manipulační řády i pro případ povodní a předpovědi počasí jsou stále přesnější, ale podle citu a zkušenosti jednat nemohou. Letos by se jim to vyplatilo. Půda byla z předešlých mnohých srážek nasycena dostatečně, dlouhodobé točivé proudění vzdušných mas kolem tlakové níže nad střední Evropou ze severu na jih a zpět způsobilo většinu posledních velkých povodní, takže i laikové s obavami už dopředu šířili poplašné zvěsti o povodních. Asi také věděli, že červen a červenec jsou srážkově nejbohatší měsíce. A přesto to dopadlo tak, jak dopadlo a možná ještě dopadne.

V krátké době jsme byli zaskočeni již kolikátou povodní, i když zdaleka ne takovou jako předešlé. Z hlediska opakování se jednalo o vody 20-50leté, a ačkoliv by města měla mít ochranu před 50 až 100letou vodou, začínalo být zle už při vodě 2-5leté. Proč tomu tak bylo, nevím. Ale v kladném smyslu se také ukázalo, že jsme se přece jenom poučili z předešlých velkých vod, téměř vše v systému povodňové ochrany fungovalo a zdá se, že si zvykáme na pomyšlení, že povodně jsou a budou. Povodeň byla navíc dokonale využita politicky, mediálně a třeba rozhýbe i naše pokulhávající hospodářství.

Týmy odborníků, kteří by vyrazili do krajiny a studovali, kde a proč dochází k tak rychlému odtoku, a následně navrhli opatření, jak vodu pozdržet a kulminace snížit, opět nevyrazí. Zato názory, že takové srážky stejně žádná sebelépe zachovalá krajina nemůže zadržet, už v médiích byly. Je to pravda, nikoliv však celá. Krajina s dobrou jímací schopností pro vodu může odtok zpomalit a výšku kulminací toků snížit. A i kdyby to bylo na jednotlivých tocích jen o hodinu či o centimetr výše kulminace, je to v konečném důsledku velmi cenné a někdy i rozhodující. A o to jde. Voda potřebuje prostor. Když jí ho někde vezmeme, tak si ho jinde vezme sama. Stlačit ji, jak víme z fyziky, nelze.

A nějaké řešení, ať nekončíme bez naděje? Například státní podpora veškerých snah zlepšujících stav půdy formou finančních úlev, snížením daní či finančními příspěvky. Musí být ale taková, aby každého i sebemenšího majitele půdy a hospodáře k takové snaze přímo vybízela. Určitě by se po čase mnohonásobně vyplatila, stejně jako podpora zužitkování domácího organického odpadu v kompostérech, které by se však dávaly zájemcům zadarmo nebo jen za symbolickou cenu, a ne za tak nehorázně vysoké ceny jako nyní. Každá kapka zadržené nebo v odtoku zpomalené vody navíc za to stojí.