Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jak se neutopit aneb Pomsta růžkatce ostnitého


Olga Skácelová, č. 4/2013, s. 13

Nádherný červnový den roku 2011. Pětadvacátá, tedy jubilejní sezona mého sledování života tůně. Nejen života v tůni, ale i boje o její zachování jako jednoho z posledních lužních mokřadů na pravém břehu Dyje pod novomlýnskými nádržemi. Obvyklý scénář návštěvy obnáší obejít břehy a zaznamenat, co kde vylezlo nového (před několika lety byla tůň při revitalizaci prohloubena se zachováním původního tvaru starého říčního ramene), vylézt na dub s patou na jaře zaplavenou zvýšenou hladinou jezírka a obhlédnout hájemství. Jen při pohledu shora lze přehlédnout, jak postupuje zarůstání vodními rostlinami ze semenné banky ukryté v hlubší vrstvě dna jak rákosinami, tak lekníny v prstenci podél nich, ale i stíny ponořených rostlin a ryb. Pak odběr od břehu a někdy i proplavání středové části, kde po prohloubení tůně nelze dosáhnout dna, s návratem opět na „schodek“ pod dub. Prostředím známým, kde vím, kam nohu položit, kde již plavat a čemu se vyhnout. Vše ve vzácné samotě zbytku lužní krajiny, s nebem nad hlavou, křikem ptáků v rákosinách. Jen zřídka mě na tuto lokalitu doprovázeli kamarádi, účastníci exkurzí či spolubadatelé.

Onoho červnového dne to byly badatelky z Hydrobiologického ústavu Akademie věd ČR v Českých Budějovicích, se kterými spolupracuji coby znalec ekologie sinic, tedy terénní lovec. Během dvou dnů jsem je prováděla po zajímavých jihomoravských lokalitách, kde lze nalézt na dně a na ponořených rostlinách vzácné druhy sinic. Po seznámení s lokalitou každá z nás loví do lahviček to svoje, a já se vydávám na plavbu tůní nadél, pár lahviček za pasem. Únava po již absolvovaném půldenním terénu v pětatřicetistupňovém vedru si vybírá svou daň. Místo otočky na hluboké vodě a temp zpět na místo nástupu to beru „zkratkou“ do mělké zátoky směrem k Rakvicím. V tomto místě jsme se na konci 80. let s partou kamarádů snažili odtěžit co nejvíc růžkatce ostnitého, expanzivní vodní rostliny, který v té době již tyto zátoky zaplňoval - pochopitelně bezvýsledně. Zátoka je bohatá na kytky, bude zajímavé po cestě na břeh osbírat listy jednotlivých druhů. Bláhově si pochvaluju, že jsem šla dnes výjimečně do tůně obutá. Černé kecky s bílou gumovou špičkou mi slouží k měření průhlednosti vody namísto Secchiho disku s černými a bílými výsečemi. Už jsem doplavala téměř ke břehu, za pasem dva vzorky z povlaků na rostlinách, stavím se na dno a krok vpřed - málem osudný. Pode mnou jáma, ve vodním sloupci pichlavé svazky růžkatce (toho, který se nám nepovedlo před lety vymýtit a jenž teď znovu mělčí části úspěšně obsazuje), rákosina skoro na dosah. Nejprve odhodit vzorky na břeh a pak se vykopat z kytek, doplavat těch pár temp ke břehu. Jenže ouha: čím víc bojuju, tím pevněji mi dráty růžkatce ovíjejí nohy sešněrované v keckách. Letitý návyk dostat se z maléru sama směřuje k fatální koncovce. Bojuju, abych udržela hlavu nad vodou, lapám po dechu a stále více se zaplétám. Za žádnou cenu nechci ponořit hlavu pod hladinu, už by nemuselo být návratu. Hlavou mi neběží retro dosavadního života, ale jediná myšlenka: tak tohle už nezvládnu. Volat o pomoc mi napadne až ve chvíli, kdy mi dochází dech a mizí hlas.

Další průběh děje je zvenčí málem komický. Přichází Eliška a nese mi další lahvičky na vzorky v domnění, že volám kvůli tomu. Krok za mnou do tůně a už také visí ve vodě, snaží se chytit pobřežního orobince, já natahuju z posledních sil ruku a chroptím prosby o pomoc. Naštěstí přichází třetí badatelka, polárními i pouštními výpravami kovaná bojovnice, a ta už do vody nesestupuje - přiklekne a řetězem paží se konečně dostávám na pevnou zem. Nekonečnou dobu popadám dech a vykašlávám s krví z převentilovaných plic. Závěrem ještě posbírat lahvičky se vzorky odhozené do rákosí.

Posttraumatická porucha byla vytěsněna při ochutnávce v jednom rakvickém vinařství, kde nakupujeme jihomoravské poklady jihočeským kolegům. Mému vyčerpanému organismu, stejně tak jako zachránkyni abstinentce, stačilo množství velmi malé.

Jaké z této epizody vyplynulo poučení? Nechodit do tůní sám. Když v botách, tak v takových, které lze skopnutím vyzout. Pokud se to nepovede, ihned ponořit hlavu a osvobodit se z bot. Začít řvát hned, dokud to ještě jde. A hlavně: nespoléhat na to, že to někde znám. I na známých místech může čekat pod hladinou překvapení. Název „tůň“ vznikl od slova „tonout“.

Olga Skácelová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu