Čtení na tyto dny

Sasanka na úsvitu

Sasanka za úsvitu
zvedla do prvního patra
svou křehkou,
složitě rozvětvenou stavbu.

Kde vzala tolik vzácné,
bezmála do včerejška
nedostatkové zeleně
a ono oslnivé maurské krajkoví?

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Jak se neutopit aneb Pomsta růžkatce ostnitého


Olga Lepšová-Skácelová, č. 4/2013, s. 13

Nádherný červnový den roku 2011. Pětadvacátá, tedy jubilejní sezona mého sledování života tůně. Nejen života v tůni, ale i boje o její zachování jako jednoho z posledních lužních mokřadů na pravém břehu Dyje pod novomlýnskými nádržemi. Obvyklý scénář návštěvy obnáší obejít břehy a zaznamenat, co kde vylezlo nového (před několika lety byla tůň při revitalizaci prohloubena se zachováním původního tvaru starého říčního ramene), vylézt na dub s patou na jaře zaplavenou zvýšenou hladinou jezírka a obhlédnout hájemství. Jen při pohledu shora lze přehlédnout, jak postupuje zarůstání vodními rostlinami ze semenné banky ukryté v hlubší vrstvě dna jak rákosinami, tak lekníny v prstenci podél nich, ale i stíny ponořených rostlin a ryb. Pak odběr od břehu a někdy i proplavání středové části, kde po prohloubení tůně nelze dosáhnout dna, s návratem opět na „schodek“ pod dub. Prostředím známým, kde vím, kam nohu položit, kde již plavat a čemu se vyhnout. Vše ve vzácné samotě zbytku lužní krajiny, s nebem nad hlavou, křikem ptáků v rákosinách. Jen zřídka mě na tuto lokalitu doprovázeli kamarádi, účastníci exkurzí či spolubadatelé.

Onoho červnového dne to byly badatelky z Hydrobiologického ústavu Akademie věd ČR v Českých Budějovicích, se kterými spolupracuji coby znalec ekologie sinic, tedy terénní lovec. Během dvou dnů jsem je prováděla po zajímavých jihomoravských lokalitách, kde lze nalézt na dně a na ponořených rostlinách vzácné druhy sinic. Po seznámení s lokalitou každá z nás loví do lahviček to svoje, a já se vydávám na plavbu tůní nadél, pár lahviček za pasem. Únava po již absolvovaném půldenním terénu v pětatřicetistupňovém vedru si vybírá svou daň. Místo otočky na hluboké vodě a temp zpět na místo nástupu to beru „zkratkou“ do mělké zátoky směrem k Rakvicím. V tomto místě jsme se na konci 80. let s partou kamarádů snažili odtěžit co nejvíc růžkatce ostnitého, expanzivní vodní rostliny, který v té době již tyto zátoky zaplňoval - pochopitelně bezvýsledně. Zátoka je bohatá na kytky, bude zajímavé po cestě na břeh osbírat listy jednotlivých druhů. Bláhově si pochvaluju, že jsem šla dnes výjimečně do tůně obutá. Černé kecky s bílou gumovou špičkou mi slouží k měření průhlednosti vody namísto Secchiho disku s černými a bílými výsečemi. Už jsem doplavala téměř ke břehu, za pasem dva vzorky z povlaků na rostlinách, stavím se na dno a krok vpřed - málem osudný. Pode mnou jáma, ve vodním sloupci pichlavé svazky růžkatce (toho, který se nám nepovedlo před lety vymýtit a jenž teď znovu mělčí části úspěšně obsazuje), rákosina skoro na dosah. Nejprve odhodit vzorky na břeh a pak se vykopat z kytek, doplavat těch pár temp ke břehu. Jenže ouha: čím víc bojuju, tím pevněji mi dráty růžkatce ovíjejí nohy sešněrované v keckách. Letitý návyk dostat se z maléru sama směřuje k fatální koncovce. Bojuju, abych udržela hlavu nad vodou, lapám po dechu a stále více se zaplétám. Za žádnou cenu nechci ponořit hlavu pod hladinu, už by nemuselo být návratu. Hlavou mi neběží retro dosavadního života, ale jediná myšlenka: tak tohle už nezvládnu. Volat o pomoc mi napadne až ve chvíli, kdy mi dochází dech a mizí hlas.

Další průběh děje je zvenčí málem komický. Přichází Eliška a nese mi další lahvičky na vzorky v domnění, že volám kvůli tomu. Krok za mnou do tůně a už také visí ve vodě, snaží se chytit pobřežního orobince, já natahuju z posledních sil ruku a chroptím prosby o pomoc. Naštěstí přichází třetí badatelka, polárními i pouštními výpravami kovaná bojovnice, a ta už do vody nesestupuje - přiklekne a řetězem paží se konečně dostávám na pevnou zem. Nekonečnou dobu popadám dech a vykašlávám s krví z převentilovaných plic. Závěrem ještě posbírat lahvičky se vzorky odhozené do rákosí.

Posttraumatická porucha byla vytěsněna při ochutnávce v jednom rakvickém vinařství, kde nakupujeme jihomoravské poklady jihočeským kolegům. Mému vyčerpanému organismu, stejně tak jako zachránkyni abstinentce, stačilo množství velmi malé.

Jaké z této epizody vyplynulo poučení? Nechodit do tůní sám. Když v botách, tak v takových, které lze skopnutím vyzout. Pokud se to nepovede, ihned ponořit hlavu a osvobodit se z bot. Začít řvát hned, dokud to ještě jde. A hlavně: nespoléhat na to, že to někde znám. I na známých místech může čekat pod hladinou překvapení. Název „tůň“ vznikl od slova „tonout“.

Olga Skácelová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu