VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na Konferenci o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Riu de Janeiru či záhy po ní přijaly všechny státy světa Rámcovou úmluvu OSN o ochraně klimatu. Její ústřední část zní: „Konečným cílem této úmluvy … je dosáhnout … stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečnému narušení klimatického systému vlivem lidské činnosti.“ Tehdy se takové narušení pokládalo za věc vzdálenou. Jak vysoká by „ještě bezpečná úroveň“ mohla být, nikdo nevěděl. Jasné bylo jen to, že lidmi působené emise skleníkových plynů je nutno snižovat. Tehdejší závazek byl odpovědnou reakcí na nezpochybnitelné vědecké poznání, že rostoucí koncentrace skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého, povedou k bezprecedentnímu oteplování planety.

Svante Arrhenius, švédský fyzik s Nobelovou cenou za chemii, již v roce 1906 konstatoval, že užívání fosilních paliv zabrání nástupu nové doby ledové a povede k výraznému globálnímu oteplení. Odhadoval, že nastane za tři tisíce let. Teprve v 70. letech začalo být jasné, že výrazné změny nastanou již v první polovině 21. století.

O blížících se důsledcích růstu koncentrací skleníkových plynů promluvil prof. Klaus Heinloth v roce 1984 v Praze na konferenci Trends in Physics. Pochopili jsme, že nejde jen o zajímavost, ale o budoucnost života na Zemi. Fyzikální zákony jsou neúprosné. A kdo jim a jejich důsledkům rozumí, neměl by si nechat pro sebe, že jsou tak nesmírné.

Přesto trvalo, než jsme spustili osvětu. Rozsáhlé podklady se nám dostaly do rukou až po listopadu 1989. Pomohli nám přátelé z Umweltberatung Österreich a z Ökoinstitutu, zejména Franz Meister. Poskytl nám zprávu komise německého parlamentu Vorsorge zur Schutz der Erdatmosphäre, když byla v roce 1990 chystána do tisku. Tehdy šlo o vůbec nejrozsáhlejší dokument o klimatické změně. Jeho studium nám umožnilo začít o ní kvalifikovaně přednášet a pak i psát. Ve Veronice vyšel podrobný článek v čísle 1/1992, v témže roce jsme pro Ekologickou poradnu Veronica vydali českou verzi staršího rakouského letáku, obsahujícího citát z projevu prince Charlese: „Snahy snížit množství emisí skleníkových plynů pomocí mezinárodních dohod lze jen uvítat, přicházejí však bohužel o deset let pozdě.“

Aby emise klesaly, je potřeba, aby si co nejvíce lidí uvědomilo, že lze důstojně žít i s mnohem menší spotřebou zdrojů a využívat místo fosilních paliv jen toky energie, které v přírodě tak jako tak probíhají: slunce, vítr, fotosyntézu. Zvláštní číslo Veroniky Hospodaření s energií (1994), které dostaly i všechny obce, jsme proto mimo jiné věnovali snižování spotřeby energie v budovách.

Zásadně změnit stavební praxi nejde zrovna rychle. Snazší je pořídit zařízení na sluneční ohřev vody. Se svépomocnou instalací desítek solárních systémů jsme začali v roce 1996 v Bílých Karpatech. Solární ohřev postupně přestává být v Česku výstřelkem, i když ani dnes není zdaleka tak běžný jako v Rakousku. Lidé, co vzali do svých rukou aspoň trochu zásobování teplem, si však troufnou i na věci složitější. Opravy domů tak důkladné, že jejich potřeba vytápění klesne na desetinu, se pro ně stanou myslitelné. V devadesátých letech jsme proto v Brně (a později po celé republice) uskutečnili řadu seminářů, poučení z nich se odrazilo i ve Veronice. V novém tisíciletí jsme do Česka přinesli téma pasivního stavebního standardu (viz naše první souborná publikace Pasivní dům, 2004). Přívlastkem „pasivní“ se rozumí, že dům má tak malou potřebu vytápění, že nevyžaduje samostatný topný systém (aktivní, s cirkulující vodou nebo vzduchem), ale většina tepla přichází sama, pasivně - okny, přítomností lidí (každý člověk vydává sto wattů) a spotřebičů. Jde přitom o standard s nejvyššími požadavky na komfort. Současně jsme propagovali ovčí vlnu a slámu jako tepelně izolační materiály. Sláma jako stavebnina se uplatnila v Centru Veronica Hostětín, kde díky unikátní spolupráci řady lidí roku 2006 vyrostla první česká veřejná pasivní budova.

Netěsné, špatně izolované domy nevyužívající oslunění představují největší plýtvání, které většinou není vidět. Nápadné je nesmyslné svícení. Jen si ho lidé nevšímají, považují je za samozřejmý symbol pokroku. U venkovního osvětlování je přitom dávno zřejmé, že je lze velmi zlepšit a přitom snížit jeho spotřebu. V Hostětíně se od roku 2006 díky svítidlům darovaným firmou Philips daří nesvítit na okolní stráně a lesy, ale jen na cestu. Jak absence skutečné noci rozvrací život v přírodě, jsme popsali v čísle 2/2010. Ač je měnící se chemické složení ovzduší nejvážnější složkou globální změny, narušení cyklu den-noc je složkou nejzřejmější, která zasahuje dokonce i velké plochy oceánů. Přitom je náprava mnohem snadnější, stačí opustit běžné zlozvyky. Návod dává knížka Venkovní osvětlení v obcích (2011).

Ukazovat, že emise snižovat lze a přináší to i další výhody, je pořád potřeba. Podobné aktivity vyvíjí i řada dalších nevládních organizací. Aby ale česká veřejnost i její politická reprezentace na takové rady dala, měla by vědět, jaký je dnešní stav poznání o klimatické krizi. Už od roku 2007 se rozrůstá naše elektronická knihovna překladů nejvýznamnějších dokumentů. Veronica zorganizovala první české akce k celosvětové Hodině země a k osvětě, že bezpečná koncentrace oxidu uhličitého je určitě menší než 350 ppm (oproti 392 ppm ke konci roku 2011). Připravila putovní výstavu Prima Klima, nejprve ve verzi převzaté z Rakouska, pak jako nový soubor panelů dostupný i elektronicky. Od roku 2009 spolupořádá krajské semináře o klimatické změně. O ochraně klimatu jsme připravili číslo 5/2009. A unikátním počinem bylo vydání publikace Kodaňská diagnóza, shrnutí současných znalostí, jak je připravili světoví vědci koncem roku 2009. Více na www.veronica.cz/klima, kde lze stáhnout i knihu Jana Labohého Města a ochrana klimatu - Úmluva starostů a primátorů (2011).

I po dvaceti letech od konference v Riu emise skleníkových plynů rostou a náprava není v dohledu. Rozhodující lidé v Česku věc neberou vážně. Evropská unie se sice snaží, ale bývalé země východního bloku ji tíží jako kámen na krku. Příčinou je nevzdělanost; budeme se dál snažit alespoň v naší zemi o nápravu. Přidáte se?

RNDr. Yvonna Gaillyová, CSc., (1955) - fyzička a environmentalistka, ředitelka Ekologického institutu Veronica, yvonna.gailly(zavináč)veronica.cz;
RNDr. Jan Hollan, Ph.D., (1955) - fyzik působící v Centru výzkumu globální změny AV ČR (předtím od r. 1970 na hvězdárně v Brně), jhollan(zavináč)amper.ped.muni.cz