VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Fotografie severomoravských vesnic osmdesátých let minulého století vyfotografované objektivem profesora Jindřicha Štreita (*1946) patří mezi ikonické práce české dokumentární fotografie. Jde o obrazy světa málo útěšného, Štreitovýma očima však přesto i čímsi lidsky vlídného. Atmosféra reálného socialismu je v nich konzervována s přesvědčivostí, o jakou by se vědecký text jen marně pokoušel. Tam, kde je suchopárný vědecký přístup - historika či sociologa - u konce s dechem, vizuální síla Štreitových fotografií kráčí pevným krokem, aby nám podala výpověď kombinující kronikářskou věcnost se smutnou krásou lidského údělu. Je to jazyk „podivných zásnub okamžiku s věčností, krutosti s něhou, hříchu s nevinností, hrubosti s jemností, ošklivosti s krásou“ (Antonín Dufek). Jazyk, který je univerzálně srozumitelný - napříč generacemi, přes patra formálního vzdělání a konec konců i přes kulturní a národnostní bariéry. Není proto divu, že si fotografie Jindřicha Štreita získaly velkou popularitu i v zahraničí. Přes veškerou slávu a putování mezi světovými kulturními centry je Jindřich Štreit svými tvůrčími i osobními spády spojen s venkovem. Léta žije ve svém milovaném Sovinci.

Odkud pocházíte? Kde jsou kořeny vaší rodiny? Jaké bylo vaše rodinné kulturní zázemí?

Narodil jsem se na Valašsku ve Vsetíně, kde byla spádová nemocnice pro celý okres. Bydleli jsme mezi Rožnovem a Valašským Meziříčím ve Stříteži nad Bečvou. Otec zde byl učitelem, máti rodila jedno dítě za druhým. Příležitostně mu pomáhala, protože otec byl velmi aktivní. Založil kino a máti tam prodávala knihy vysoké kvality, nebo cukrovinky. Kino jsem mimořádně rád navštěvoval. Ve Stříteži jsme bydleli do mých deseti let. Vzhledem k tomu, že jsem to zdravotně potřeboval, musela se mnou máti téměř co čtrnáct dnů jezdit do Prahy k lékaři. Máti pocházela z pražské středostavovské rodiny. Milovala kulturní život a při každé návštěvě Prahy neopomněla jít do divadla a mě brala povětšinou s sebou. Vyrůstal jsem ve vesnici s pohledem na Radhošť, ale zároveň jsem užíval toho nejlepšího z městské kultury. Vzhledem k tomu, že otec vzpomněl při výuce narozeniny T. G. Masaryka, mohl si vybrat. Buď půjde pracovat do Tesly, nebo se odstěhuje do pohraničí. Rodiče zvolili druhou možnost, a tak jsme se ocitli v podhůří Jeseníků, v opuštěné vesničce Těchanov, kde se otec stal ředitelem malotřídní školy.

Narodil jste se na venkově. Celý život zde žijete. Co pro vás venkov osobně znamená?

Je to můj domov a nedovedu si představit, že bych bydlel například v paneláku. Na venkově jsem vyrostl, prožil jsem zde dětství. Proto jsem se na venkov vrátil i po fakultě, aniž bych měl snahu zůstat ve městě. Je mi blízký způsob venkovského života. Zapustil jsem kořeny v drsné krajině, a tak i život na hanácké vesnici je pro mě nepředstavitelný. Cítím se zde volný a mohu zde dýchat.

Jaká byla vaše cesta k fotografování? Které vzory vás inspirovaly?

Viděl jsem otce, jak fotografuje, jak dělá fotografie v zatemnělé ložnici a druhý den ráno je jde ke studni prát. Neměli jsme vodovod. Máti jej v této aktivitě moc podporovala. Nikdy mě však k fotografování nevedl. Když jsem jej v prvním ročníku na pedagogické fakultě požádal o 400 Kč na zakoupení fotoaparátu, dostal jsem je s tím, že mu slíbím, že deset let nebudu kouřit. Nikdy, ani předtím jsem nekouřil, tak jsem mu to mohl klidně slíbit. Nekouřím dodnes. Fotografická práce mě ihned fascinovala a doslova jsem jí propadl. Studoval jsem výtvarnou výchovu, a tak to byl i doplněk ke studiu. V roce 1965 jsem měl svou první výstavu, která byla na fakultě. Večer před ní jsem šel do kina, kde jsem se seznámil s dívkou, kterou jsem na výstavu druhý den pozval. Od té doby spolu žijeme.

Začal jsem fotografovat to, co každý amatér, krajinu, zátiší, ale velmi brzy začal převládat člověk a sociální fotografie. Vzorem pro mě byla Dáša Hochová, Viktor Kolář, Václav Chochola, Miroslav Zajíc, Miroslav Hucek a další.

Lidé a život na venkově se prolínají celou vaší fotografickou tvorbou. Čím jsou pro vás tato témata zajímavá? Co vás na tomto světě oslovuje?

Lidé, kteří se rozhodli pro život na venkově, jsou připraveni přijímat jej se všemi těžkostmi a problémy. Ve městě je vše dostupnější, doprava, zaměstnání, nákupy. Vesnický člověk musí daleko více bojovat o svou existenci. To ho formuje a mě zajímá jeho přístup a zápas. Pro mě jsou nejdůležitější mezilidské vztahy na pozadí prostředí či krajiny, kde lidé žijí. Snažil jsem se o zachycení doby. Nejsem fotograf, který by tvořil umění pro umění. Proto mě zajímá dokument.

Kde všude jste venkovský život fotografoval? Mají venkovy různých koutů světa něco společného?

Převážná část fotografií pochází z České republiky. Po revoluci jsem mohl fotografovat v Rakousku, Francii, Anglii, v Polsku, Německu, Rusku, Moldávii, ale také v Japonsku, Číně či Brazílii. Společné je snad to, že vesnický člověk je upřímnější, otevřenější a nechá vás přijít blíže k sobě. I když i to je relativní. Vždy záleží na tom kterém člověku.

Vaše fotografie severomoravských vesnic reálného socialismu osmdesátých let minulého století se těší všeobecné popularitě a mezinárodnímu uznání. Čeho si na nich nejvíce ceníte vy?

Mé fotografie jsou dokumentem doby. Reálie, které jsou zachyceny na fotografiích, jsou již nezopakovatelné, protože život se rychle vyvíjí a mění. Prožívali jsme velmi složité politické období, které dokládám svými fotografiemi a dokumentuji je zachycením voleb, zemědělskou prací na polích, politickými oslavami, ale i zachycením soukromí života. Každá doba má svá specifika, která jsou nepřenosná. Co zaznamenáte v této době, již nemůžete zachytit v jiné. Jsem rád, že jsem se dokázal do této doby ponořit.

Těší se tyto vesnice vašemu fotografickému zájmu i dnes? Jak se zde život za více než dvě desetiletí od změny politickým poměrů v roce 1989 změnil?

K fotografování na vesnici se stále vracím. Nejsou to však již fotografie ze zemědělské práce nebo z oblasti živočišné výroby. V současné době například fotografuji život jedné farnosti na velké vesnici. Život se tam podstatně změnil. Rozpadly se státní statky, kde pracovalo devadesát procent lidí. Vše se privatizovalo a plodiny, které se zde pěstovaly, brambory, obilí, len, se již nepěstují. Vše se zatravnilo a stala se z tohoto kraje pastevecká oblast. K této činnosti není zapotřebí tolik lidí, a tak je zde veliká nezaměstnanost. Je těžké mluvit o vesnici obecně, protože vesnice poblíž města vypadá jinak než horská vesnice nebo vesnice vzdálená od civilizace.

Krajina na fotografiích vaší normalizační venkovské kolekce působí jako bezútěšná kulisa. Čím byla tehdejší doba v krajině charakteristická?

K zemědělské krajině se přistupovalo velmi nešetrně. Do půdy přicházelo neuvěřitelné množství umělých hnojiv, které znečišťovaly především půdu a vodu při deštích. Také meliorace nepřispěly k nejvhodnějšímu zacházení s půdou. Rozorávání mezí a remízků bylo proti přírodě. Nyní jsou zde nekonečné pastviny, kde se pasou stáda dobytka. Pastviny jsou povětšinou dobře udržovány a koseny, protože jsou kontrolovány a závislé na dotacích.

Máte krajinu svého srdce? Kde se nachází? Co vám dává? Čím vás inspiruje?

Krajina mého srdce je jednoznačně v okolí Sovince. Je to místo hlubokých lesů, kopců a luk. Neuvěřitelné místo je Ruda, deset kilometrů ze Sovince, nebo Rešovské vodopády. Když vyjedeme kousek nad Sovinec směrem k Rýmařovu, otevře se nám úžasný pohled na Jeseníky s Pradědem. Je to náš domov a zároveň ráj na zemi. Každý z nás má své oblíbené místo a svůj ráj. Všude je krásně, kde žijí lidé v pospolitosti.

Děkuji za váš čas, přeji dobré světlo.

Pavel Klvač