VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zeptáte-li se mě na krajinu mého srdce, musím přiznat, že od dětství je samotný pojem krajina velmi blízký mému srdci. V prvních letech války můj otec, historik umění, sestavoval a uvedl obsáhlým pojednáním knihu Má vlast - česká krajina v díle našich malířů. Já jsem jeho práci pozorně sledoval a obdivoval se reprodukcím obrazů, jež kniha obsahovala. Z výtvarného umění snad díky tomu dosud mám nejbližší vztah ke krajinomalbě. V dětství jsem za největšího našeho krajináře považoval - a dosud ho obdivuji - Josefa Ladu. Bylo to díky jeho obrazům a ilustrovaným dětským knihám zachycujícím tvář kraje mně tehdy nejmilejšího, ležícího mezi Říčany a Sázavou, kam jsme za války jezdili z Prahy na letní byt do Senohrab, Strančic nebo Zlenic. Kromě toho vlivem vlastenectví, které v nás dětech v reakci na nacistický protektorát pěstovali rodiče a můj skvělý dědeček, měl pro mě magický význam pojem „Český ráj“. Do něj jsem zahrnoval i krajinu mezi kopci Kozákovem a Táborem u Lomnice nad Popelkou. Tam jsme trávili léto v krutém roce 1942 a asi čtyři zimní nebo velikonoční lyžařské pobyty do roku 1944, náhradou za uloupené Krkonoše, kam jsme nesměli a jen se na ně smutně dívali - když byla obzvlášť jasná viditelnost, pozorovali jsme s lítostí i kabiny lanovky na Černou horu.

Není proto divu, že brzo po osvobození jsem začal náruživě jezdit do Krkonoš, hlavně na lyže, ale někdy též za poznáváním přírody v létě. Později i s manželkou Radkou a starší dcerou Terezkou. Známé rčení „Krkonoše - hory Pražanů“ platilo o mně až do doby, než jsme se definitivně odstěhovali z Prahy v roce 1979. Krkonoše dosud mám moc rád, a vděčím za své porozumění jejich ceně zejména svému kolegovi a příteli Janu Jeníkovi a jeho žáku Janu Štursovi a také mnoha rozhovorům s horaly na české a někdy i polské straně. A moji lásku jak ke Krkonoším, tak k Podkrkonoší ideálně propojují výhledy „do kraje“ z nejrůznějších míst na krkonošských hřebenech a jejich rozsochách, např. nad Vítkovicemi, kde můj táta v r. 1958 koupil chalupu pro celou naši rodinu.

Když jsem začal pracovat v roce 1956 v tehdejší Geobotanické laboratoři ČSAV v Průhonicích, přivedl mě vedoucí laboratoře, náš „pan šéf“ Rudolf Mikyška do kraje, kde tehdy nejvíce pracoval. Bylo to v jeho názvosloví Zálabí Východočeské nížiny a Podorličí, tj. celý velký kus země mezi Hradcem Králové, Holicemi, Náchodem a Orlickými horami, s přesahem až do Kladska. Tamní krajinu jsem si brzo oblíbil díky její členitosti, malebnosti a neokázalosti, s níž mě přijímala nejen ona, ale i její téměř vždy optimisticky naladění obyvatelé, zejména ve Vysokém Újezdě nad Dědinou, na Opočně a na samotných Orlických horách. Jezdil jsem tam po několik let pracovně v každé roční době, takže znám nejrůznější tváře stejných míst, zejména v lesích, kde jsem měl své studijní plochy. Někdejší strážní „hlásku“ na Vysokém Újezdě s románským kostelíkem a dalekým výhledem k horám mám navždy spojenu s pohostinností paní Emilie Makulové, která nám v hostinci, který jí dříve patřil a pak jej spravovala pro družstvo „Jednota“, poskytovala ubytování a skvělou domácí stravu. Umožnila mně sblížit se s místními rodáky, pro něž jsem byl „náš pan inženýr“. Ještě ve svých 97 letech v roce 2001, půl roku před svým odchodem z tohoto světa, mně při mé krátké návštěvě uvařila silnou slepičí polévku. V opočenském Výzkumném ústavu lesního hospodářství jsem našel několik dobrých kamarádů a přátel, a mými dobrodinci se tam stali zejména pánové Jiří Vacek, vedoucí laboratoře, a „pan lesní“ Rostislav Peška, velký znalec historie lesnictví, náruživý turista a milovník československé krajiny.

Když v roce 1962 z Geobotanické laboratoře vznikl Botanický ústav ČSAV, přešel jsem na vlastní žádost z Průhonic do jeho ekologického oddělení v Brně. Odtud jsem spolu s ostatními kolegy a kolegyněmi podnikal pracovní výpady zejména do různých končin jižní Moravy. Navázal jsem tak na pár dřívějších expedic s vedoucí oddělení Milenou Rychnovskou na váté písky u Bzence a stepní stráně nad Moravským Krumlovem. Již ty daly základ našemu celoživotnímu přátelství. Když jsme v Mezinárodním biologickém programu (IBP) začali studovat jihomoravské mokřady, dal můj tehdejší nejbližší spolupracovník a stále přítel Josef Svoboda podnět ke studiu mokřadů, které se navrátily na plochu někdejšího Kobylského jezera. Pracovali jsme tam a žili v maringotce v letech 1965-1967, kdy prohloubená říčka Trkmanka nahromaděnou vodu z dočasných močálů odvedla. Tam jsem poprvé mohl vnímat do hloubi své duše „Čížka“ jedinečnou duši jižní Moravy, jejíž krajina a lidé se stali další mou trvalou „srdeční záležitostí“. Tento můj vztah se ovšem dále prohluboval poznáváním Pálavy, dřívějších luk u Lanžhota a tamních lužních lesů a někdejší i dosud zčásti zachovalé nivy Dyje, a zejména Lednických rybníků, které se staly naším hlavním studijním objektem, mým v letech 1968-1972. Na místě u Hraničního zámečku, kde dnes stojí přepychový hotel, stála tehdy naše maringotka a u ní často stany; někdejší oranžerie zámečku se stala naší pracovnou, a též kuchyní. Zejména největší moravský rybník Nesyt a jeho okolí s původně charvátskou obcí Hlohovcem jsou místa, kde se cítím jako doma a čas od času tam musím zajet nejen pro výborné víno, ale i duševní a duchovní posilu z krásy a ducha tamější krajiny, která je kupodivu zároveň přirozená a člověkem vytvořená. Nyní mne a Radku poutají k jižní Moravě též Židlochovice a jejich okolí díky manželům Úlehlovým: zesnulému Jurovi a stále obdivuhodně čilé Blance i jejich přátelům. V jejich domě a zahradě s dalekým výhledem do Dyjsko-svrateckého úvalu vždy pookřejeme, zejména ochutnáváme-li přitom skvělé víno z okolí.

V roce 1973 pracovně a v roce 1979 i bydlištěm mě má práce přivedla již natrvalo do Třeboně a odtud v roce 1993 i na novou Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích. I když jsem stále „náplava“, staly se památná Třeboň a zdejší podivuhodný kraj, který jsem již dříve obdivoval, mým domovem, k němuž přilnulo mé srdce také. Vyprávění o vývoji mého vztahu k jižním Čechám, odkud pochází několik mých předků včetně mého otce, by ovšem vydalo na další článek, k němuž se snad ještě naskytne příležitost. Také bych měl ještě někdy napsat o svém vztahu ke svému rodišti, matičce Praze, a k její městské a příměstské krajině, abych vyjádřil svůj vděk všem krajinám naší krásné vlasti, jež na mě měly největší vliv.

Jan Květ