Čtení na tyto dny

Pobřeží

Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…

(František Schildberger) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Jan Květ, č. 4/2013, s. 25-26

Zeptáte-li se mě na krajinu mého srdce, musím přiznat, že od dětství je samotný pojem krajina velmi blízký mému srdci. V prvních letech války můj otec, historik umění, sestavoval a uvedl obsáhlým pojednáním knihu Má vlast - česká krajina v díle našich malířů. Já jsem jeho práci pozorně sledoval a obdivoval se reprodukcím obrazů, jež kniha obsahovala. Z výtvarného umění snad díky tomu dosud mám nejbližší vztah ke krajinomalbě. V dětství jsem za největšího našeho krajináře považoval - a dosud ho obdivuji - Josefa Ladu. Bylo to díky jeho obrazům a ilustrovaným dětským knihám zachycujícím tvář kraje mně tehdy nejmilejšího, ležícího mezi Říčany a Sázavou, kam jsme za války jezdili z Prahy na letní byt do Senohrab, Strančic nebo Zlenic. Kromě toho vlivem vlastenectví, které v nás dětech v reakci na nacistický protektorát pěstovali rodiče a můj skvělý dědeček, měl pro mě magický význam pojem „Český ráj“. Do něj jsem zahrnoval i krajinu mezi kopci Kozákovem a Táborem u Lomnice nad Popelkou. Tam jsme trávili léto v krutém roce 1942 a asi čtyři zimní nebo velikonoční lyžařské pobyty do roku 1944, náhradou za uloupené Krkonoše, kam jsme nesměli a jen se na ně smutně dívali - když byla obzvlášť jasná viditelnost, pozorovali jsme s lítostí i kabiny lanovky na Černou horu.

Není proto divu, že brzo po osvobození jsem začal náruživě jezdit do Krkonoš, hlavně na lyže, ale někdy též za poznáváním přírody v létě. Později i s manželkou Radkou a starší dcerou Terezkou. Známé rčení „Krkonoše - hory Pražanů“ platilo o mně až do doby, než jsme se definitivně odstěhovali z Prahy v roce 1979. Krkonoše dosud mám moc rád, a vděčím za své porozumění jejich ceně zejména svému kolegovi a příteli Janu Jeníkovi a jeho žáku Janu Štursovi a také mnoha rozhovorům s horaly na české a někdy i polské straně. A moji lásku jak ke Krkonoším, tak k Podkrkonoší ideálně propojují výhledy „do kraje“ z nejrůznějších míst na krkonošských hřebenech a jejich rozsochách, např. nad Vítkovicemi, kde můj táta v r. 1958 koupil chalupu pro celou naši rodinu.

Když jsem začal pracovat v roce 1956 v tehdejší Geobotanické laboratoři ČSAV v Průhonicích, přivedl mě vedoucí laboratoře, náš „pan šéf“ Rudolf Mikyška do kraje, kde tehdy nejvíce pracoval. Bylo to v jeho názvosloví Zálabí Východočeské nížiny a Podorličí, tj. celý velký kus země mezi Hradcem Králové, Holicemi, Náchodem a Orlickými horami, s přesahem až do Kladska. Tamní krajinu jsem si brzo oblíbil díky její členitosti, malebnosti a neokázalosti, s níž mě přijímala nejen ona, ale i její téměř vždy optimisticky naladění obyvatelé, zejména ve Vysokém Újezdě nad Dědinou, na Opočně a na samotných Orlických horách. Jezdil jsem tam po několik let pracovně v každé roční době, takže znám nejrůznější tváře stejných míst, zejména v lesích, kde jsem měl své studijní plochy. Někdejší strážní „hlásku“ na Vysokém Újezdě s románským kostelíkem a dalekým výhledem k horám mám navždy spojenu s pohostinností paní Emilie Makulové, která nám v hostinci, který jí dříve patřil a pak jej spravovala pro družstvo „Jednota“, poskytovala ubytování a skvělou domácí stravu. Umožnila mně sblížit se s místními rodáky, pro něž jsem byl „náš pan inženýr“. Ještě ve svých 97 letech v roce 2001, půl roku před svým odchodem z tohoto světa, mně při mé krátké návštěvě uvařila silnou slepičí polévku. V opočenském Výzkumném ústavu lesního hospodářství jsem našel několik dobrých kamarádů a přátel, a mými dobrodinci se tam stali zejména pánové Jiří Vacek, vedoucí laboratoře, a „pan lesní“ Rostislav Peška, velký znalec historie lesnictví, náruživý turista a milovník československé krajiny.

Když v roce 1962 z Geobotanické laboratoře vznikl Botanický ústav ČSAV, přešel jsem na vlastní žádost z Průhonic do jeho ekologického oddělení v Brně. Odtud jsem spolu s ostatními kolegy a kolegyněmi podnikal pracovní výpady zejména do různých končin jižní Moravy. Navázal jsem tak na pár dřívějších expedic s vedoucí oddělení Milenou Rychnovskou na váté písky u Bzence a stepní stráně nad Moravským Krumlovem. Již ty daly základ našemu celoživotnímu přátelství. Když jsme v Mezinárodním biologickém programu (IBP) začali studovat jihomoravské mokřady, dal můj tehdejší nejbližší spolupracovník a stále přítel Josef Svoboda podnět ke studiu mokřadů, které se navrátily na plochu někdejšího Kobylského jezera. Pracovali jsme tam a žili v maringotce v letech 1965-1967, kdy prohloubená říčka Trkmanka nahromaděnou vodu z dočasných močálů odvedla. Tam jsem poprvé mohl vnímat do hloubi své duše „Čížka“ jedinečnou duši jižní Moravy, jejíž krajina a lidé se stali další mou trvalou „srdeční záležitostí“. Tento můj vztah se ovšem dále prohluboval poznáváním Pálavy, dřívějších luk u Lanžhota a tamních lužních lesů a někdejší i dosud zčásti zachovalé nivy Dyje, a zejména Lednických rybníků, které se staly naším hlavním studijním objektem, mým v letech 1968-1972. Na místě u Hraničního zámečku, kde dnes stojí přepychový hotel, stála tehdy naše maringotka a u ní často stany; někdejší oranžerie zámečku se stala naší pracovnou, a též kuchyní. Zejména největší moravský rybník Nesyt a jeho okolí s původně charvátskou obcí Hlohovcem jsou místa, kde se cítím jako doma a čas od času tam musím zajet nejen pro výborné víno, ale i duševní a duchovní posilu z krásy a ducha tamější krajiny, která je kupodivu zároveň přirozená a člověkem vytvořená. Nyní mne a Radku poutají k jižní Moravě též Židlochovice a jejich okolí díky manželům Úlehlovým: zesnulému Jurovi a stále obdivuhodně čilé Blance i jejich přátelům. V jejich domě a zahradě s dalekým výhledem do Dyjsko-svrateckého úvalu vždy pookřejeme, zejména ochutnáváme-li přitom skvělé víno z okolí.

V roce 1973 pracovně a v roce 1979 i bydlištěm mě má práce přivedla již natrvalo do Třeboně a odtud v roce 1993 i na novou Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích. I když jsem stále „náplava“, staly se památná Třeboň a zdejší podivuhodný kraj, který jsem již dříve obdivoval, mým domovem, k němuž přilnulo mé srdce také. Vyprávění o vývoji mého vztahu k jižním Čechám, odkud pochází několik mých předků včetně mého otce, by ovšem vydalo na další článek, k němuž se snad ještě naskytne příležitost. Také bych měl ještě někdy napsat o svém vztahu ke svému rodišti, matičce Praze, a k její městské a příměstské krajině, abych vyjádřil svůj vděk všem krajinám naší krásné vlasti, jež na mě měly největší vliv.

Jan Květ

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu