VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jednou z běžných metod krajinné ekologie je hodnocení změn krajiny na základě srovnání s jejím dřívějším stavem zachyceným na starých fotografiích. K témuž účelu může do jisté míry posloužit i krajinomalba, která má v Česku bohatou tradici. Na pražské Akademii výtvarných umění se od začátku 19. století s přestávkami vystřídalo několik krajinářských škol (Karla Postla, Antonína Mánesa, Maxe Haushofera, Julia Mařáka, Otakara Nejedlého), v nichž vyrostla řada vynikajících zpodobnitelů romantických, ideálních i „obyčejných krajin“. Čeští krajináři se vyškolili i v Mnichově a ve Vídni, k nejprogresivnějším ve své době patřili ti, kteří se zhlédli v plenérové tvorbě francouzských barbizonských malířů - například Antonín Chittussi.

I krajinomalba ovšem prodělala složitý vývoj směrem ke ztvárnění prožitku vnímaných jevů, k jejich vnitřní transformaci. Realistické zobrazování krajiny jakožto umělecký dokument její tvářnosti v určité době a v určitém ročním období se už dávno mezi profesionálními umělci téměř neprovozuje. Je však možno stále se vracet k dílům z dřívějších dob. Vzrušujícím dobrodružstvím je hledat místo, v němž si kdysi krajinář postavil štafle, aby zobrazil sobě libý záběr. Nelze pak odolat touze do záběru obrazu vejít. Radost z objevení těchto malířských štací však může pokazit jejich současný stav.

Můžeme si to ukázat na příkladu Českomoravské vrchoviny. Mezi ctiteli bývá označována jako Vysočina a v minulém století patřila k malířsky nejfrekventovanějším částem naší vlasti. Převážnou část svého velmi obsáhlého díla jí zasvětil i jeden z našich posledních realistických krajinářů Josef Jambor (1887-1964). Rodák z Pohledce u Nového Města na Moravě absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění roku 1919 v grafické speciálce Maxe Švabinského (zvláštní krajinářská škola tam tehdy nebyla). Kromě rodné Vysočiny z počátku maloval i zákoutí staré Prahy a v cizině (Německo, Jugoslávie, Holandsko, Itálie). Roku 1926 byl přijat za člena Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně, jehož program - pravdivě a věrně zpodobnit moravskou krajinu a svérázný život jejích lidí - mu zajisté plně vyhovoval. Sám Jambor se ve zralém věku o smyslu a cíli svého malování vyjádřil: „Přál bych si, a také se snažím, abych zachytil mnohé, co mizí, co ztrácí svůj půvab a krásu novými vymoženostmi hospodářskými. A maluji také proto, abych upozornil na krásu v dešti, mlze, větru, blátu, bídě, jednoduchosti a hlavně v pravdě… Maloval jsem tak, jak jsem cítil a viděl. Říká se tomu realismus. Každé velké umění je podle mého soudu realistické, tak jako život v poctivosti a v pravdě.“

„Není mu třeba vyběravosti v motivech,“ píše o Jamborovi již roku 1925 Adolf Veselý v Almanachu horácké krajinné výstavy v Novém Městě na Moravě. „Dovede i nevýznačnému, náladou zamlklému úseku dáti ráz krajové příznačnosti. Přikrášlování a vypočítavé aranžování kompozice je mu cizí.“ Při oslavě Jamborových pětasedmdesátin roku 1962 v Tišnově pak historik umění Karel Krejčí vystihuje ve svém projevu podstatné: „Jeho obrazy působí jako tichá komorní hudba. Za jeho ušlechtilým malířským přednesem skrývá se však ještě něco jiného, hlubšího: schopnost umělce sžít se plně s procesem tichého stoupání míz, s oním podivuhodným vlhkým děním v půdě i ovzduší. A tato schopnost prožívat - řekl bych bratrsky - s přírodou koloběh jejího života od probuzení k rozkvětu a odumírání je prvním a vzácným znakem Jamborova umění.“

Téměř až do posledních chvil svého života sbíral Josef Jambor své prosté venkovské motivy na Novoměstsku i Tišnovsku, umíněně vypouštěje „hospodářské vymoženosti“. A třebaže jeho záběry jsou většinou bez lidské stafáže, cítíme z nich soulad obyvatel a jejich práce s přírodou v harmonické kulturní krajině Vysočiny. Ve stovkách svých olejomaleb tak zanechal Josef Jambor jedinečné svědectví o malebné krajině, po které se stýská.

Rozdíly mezi touž krajinou v dobách Jamborových a dnešní si ukažme alespoň na třech obrazech, které jsou součástí expozice v Jamborově domě v Tišnově. Zjednodušeně lze říci, že při povrchním pohledu z dálky, pohledu řítícího se automobilisty, se může zdát dnešní krajina stejně malebná. Při podrobném pohledu z blízka, tedy pohledu pěšáka, je však zřejmé, že mnohá z libě působících „mateřských znamének“ Vysočiny leckde téměř zanikla.

Jan Lacina