Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Nejjednodušší je porovnávat množství uměle přidaného světla s tím, které pochází z přírodních zdrojů. Jestliže je podíl umělé složky pod deset procent, lze říci, že takové znečištění je zanedbatelné. Za hluboké bezměsíčné noci je krajina osvětlena jednou tisícinou luxu. V Brně na Kraví hoře, daleko od lamp, kde také stojí hvězdárna, je to ale vždy alespoň setina luxu - takže znečištění představuje desetinásobek přírodního pozadí.
Polovinu přírodního osvětlení za hluboké noci poskytuje sám vzduch - on totiž ve stakilometrových výškách stále slabounce svítí, i když trochu proměnlivě. Jak víme, že vzduch svítí? Pozná se to podle toho, že od zenitu k obzoru jas nebe roste, místo aby klesal. Nízko nad obzorem před sebou máme mnohem více vzduchu než nad sebou. Díky tomu mohli námořníci měřit úhlovou výšku hvězd - rozhraní temného moře a světlého nebe nad ním je dobře patrné. Řádově méně světla, jen 5 %, poskytují viditelné hvězdy. Více než ty nás osvětlují miliony a miliardy hvězd slabých, hlavně Mléčná dráha. Ještě více světla je slunečního, rozptýleného na prachu v rovině sluneční soustavy. Rozptyluje se hlavně dopředu (to se projevuje jako tzv. zvířetníkové světlo, šikmý bezbarvý kužel za stmívání nebo svítání) a zpět (v opačném směru než Slunce je na nebi tzv. protisvit), ale trochu „svítí“ celý zvířetník, čím dál od ekliptiky, tím méně. Uměle zvýšený jas nebe lze porovnávat s těmito přírodními úkazy - je-li podobný nebo silnější, je to vážná vada.
Jas oblohy směrem od zenitu k obzoru roste v Česku všude rychleji než v přírodě vinou úhrnu emisí ze vzdálených vesnic a měst - vzduch v přízemní vrstvě sice nesvítí, ale je osvětlen a světlo rozptyluje. Dostatečně blízké obce, podle toho, jak jsou velké a jak hloupě se v nich svítí, se projeví nehomogenitami jasu nízko na nebi, tedy oněmi světelnými čepicemi. Kvantitativně to lze zdokumentovat pomocí digitální fotografie, poskytuje-li surová data a je-li náležitě zpracována.
Jednoduchým přístrojem měřícím veličinu odpovídající jasu scény je kapesní „Sky Quality Meter“ (měří samozřejmě kvantitu). Jeho údaj můžeme nazvat tmavost (darkness), zvyšuje se totiž, když jas měřené oblasti klesá. Tmavost se měří v logaritmické škále, jednotkou ale není decibel, nýbrž magnituda (zkratka mag). Vzrůst údaje o dvě a půl magnitudy znamená, že jas klesl desetkrát, vzrůst o pět magnitud znamená pokles jasu na setinu. Tmavost se vyjadřuje tak, že se udává, kolik magnitud (čili jakou hvězdnou velikost) by měla jedna čtvereční vteřina nebe; to je sice i ve velkém dalekohledu prakticky jen bod, ale taková konvence má výhodu, že všechny tmavosti, ve dne i v noci, lze vyjádřit malým kladným číslem. Například čerstvý sníh osluněný sto tisíci luxy (má pak jas až 30 tisíc kandel na metr čtvereční, cd/m2) má v této logaritmické škále tmavost 1,4 mag. Když na sníh bude svítit místo slunce úplněk, bude mít jas skoro milionkrát nižší, přístroj ukáže alespoň 15,1 mag. Nejtmavší přírodní nebe v zenitu může vést k údaji až 21,8 (přepočet na jas je 0,2 mcd/m2).
Čeští a slovenští pozorovatelé měří takto tmavost nebe už léta, databáze jejich výsledků je na skyquality.com, údaje si lze seřadit dle „jasu“ (doopravdy tmavosti). Je z nich patrné, že i v Česku se mohou vyskytnout hodnoty téměř přírodní, např. je-li vše pod horou zakryto hustou mlhou, která světla do nebe pustí jen maloučko. V Poloninách je běžně jas nebe v zenitu zvýšený oproti přírodnímu o necelou třetinu (to odpovídá tmavosti 21,5), někdy jen o jednu desetinu, čili už jen nepodstatně, méně než činí proměnlivost jasu přírodního. V národním parku Podyjí jsou také místa, kde bývá umělá složka jasu nebe jen třetinová oproti přírodní. V Beskydské i Jizerské oblasti tmavé oblohy zvedají umělé zdroje množství světla běžně o sto procent, nejsou to rekordně tmavá místa. Ale tím, že jsou blízko velkých měst, dobře dostupná, a lze tam najít rozhledy, kde člověk žádná umělá světla přímo nevidí, mohou vykonat mnoho dobrého.
Jan Hollan