VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mladý obor

Člověk svou činností poškodil nebo zničil rozsáhlá území i jednotlivé ekosystémy od tropů až po polární oblasti. To má dalekosáhlé následky na fungování ekosystémů i celých krajin: zvyšuje se eroze, snižuje dostupnost vody, nebo naopak dochází k jejímu přebytku (zvýšené riziko záplav), degradují půdy, klesá jejich produktivita, projevují se negativní vlivy na klima, klesá biodiverzita aj. Zhruba od 80. let 20. století se ve vyspělých zemích začaly objevovat větší snahy nejen tuto degradaci ekosystémů zastavit, ale pokud možno i přistoupit k jejich postupné obnově, ideálně do původního stavu, nebo alespoň do stavu, který by byl přírodě blízký. Začal se formovat obor restoration ecology, kterému česky říkáme ekologie obnovy. Obor formuluje teoretické podklady pro praktickou ekologickou obnovu (ecological restoration) a je součástí ekologie jakožto vědecké disciplíny, z níž vychází. U nás byl obor poprvé představen autorem tohoto článku v časopise Vesmír v roce 1995 a od té doby se rozvíjí i u nás.

Zásadní při jakékoliv obnově je otázka: obnova čeho? Obnovovat můžeme strukturu krajiny, funkce ekosystému, složení společenstev, velikost a kvalitu populací. Na začátku úvah o obnově konkrétního místa je nutné si ujasnit, jak má vypadat (alespoň rámcově) cílový ekosystém nebo společenstvo. Cílová společenstva jsou pochopitelně složena z cílových druhů, tj. druhů, které bychom na daném místě rádi viděli a zároveň na něm mohou žít. Pro správné vymezení cílového ekosystému či společenstva je dobré mít k dispozici referenční ekosystém čili nějaký nedegradovaný ekosystém, nejlépe v blízkém okolí. Ten se nutně nemusí stát cílovým, často to ani možné není (např. z praktických důvodů - finanční náročnost obnovy by byla příliš vysoká). Ukazuje nám však směr, kterým bychom měli vyvíjet naše obnovovací úsilí. V projektech obnovy můžeme buď

(a) plně se spoléhat na přirozenou (spontánní) sukcesi, nebo

(b) přirozenou sukcesi různým způsobem usměrňovat, tj. urychlovat, brzdit, vracet zpět nebo jinak nasměrovat (např. umělými výsevy žádoucích druhů do sukcesních stadií, nebo naopak eliminací druhů nežádoucích, často invazních, anebo vhodným ochranářským managementem, třeba obnovením pravidelného kosení na zanedbané louce), nebo

(c) použít zcela umělých postupů, kdy cílový porost je jako celek vysázen či vyset (používá se spíše v technických rekultivacích, z hlediska ochrany přírody většinou nežádoucích).

I v posledním případě však spontánní sukcesní procesy interferují s takto provedenou „obnovou“ (rekultivací). Ve světě se začínají prosazovat přírodě blízké způsoby obnovy na úkor donedávna převládajících technických rekultivací. Spoléhá se více na zcela spontánní nebo jen mírně usměrněnou sukcesi (podrobněji níže). Bohužel, v České republice za tímto trendem stále zaostáváme.

Mezi aktuální témata v České republice patří obnova ekosystémů na orné půdě, obnova míst narušených těžbou a jiných industriálních stanovišť, obnova říčních ekosystémů, degradovaných lučních porostů, obnova přirozenější skladby lesů a obnova některých dalších specifických míst, jako jsou např. skládky, sjezdovky a silniční okraje.

Potenciál spontánní obnovy

V mnoha případech se můžeme spolehnout na spontánní (přirozenou) obnovu i v případě hodně degradovaných stanovišť, jako jsou například ta po těžbě. Neplatí to pro tak extrémní stanoviště, jakými jsou silně kyselé či jinak toxické nebo velmi suché substráty (to spíše v jiných klimatických oblastech), nebo někdy naopak pro eutrofizovaná, tj. živinami příliš bohatá stanoviště. Na eutrofizovaných stanovištích je žádoucí obnova často blokována nějakou konkurenčně silnou dominantou, někdy i cizího původu. Na extrémních stanovištích mohou být výhodná některá technická opatření, která urychlí obnovu vegetačního krytu (pohnojení, povápnění, postřik vodou v době klíčení semen apod.), včetně výsadeb už vzrostlých jedinců. Je však nutné připomenout, že i dlouhodobě nezarostlá místa mohou významně přispívat ke stanovištní diverzitě, a tím i diverzitě druhové, třeba v případě některých skupin hmyzu vázaných na takováto místa. Na eutrofizovaných stanovištích je např. žádoucí potlačit onu nějakou konkurenčně silnou dominantu jejím vysekáním, vytrháním, v odůvodněných případech i poherbicidováním (křídlatka). Také lze vysázet již odrostlejší jedince cílových druhů a tím překonat konkurenční bariéru, která nejvíce působí na stadia klíčících rostlin a semenáčků.

Úspěšná spontánní obnova je pravděpodobnější v krajinách méně ovlivněných lidskou činností, kde se v okolí vyskytuje dostatečné množství cílových druhů, které mohou samy narušené místo kolonizovat. Bylo ukázáno na více příkladech od nás (lomy, pískovny), že až 98 % cílových druhů rostlo do sta metrů od okraje těžebny. Čím je krajina pozměněnější, tím více se v ní nachází plevelných, rumištních, nebo i invazních druhů a přirozená obnova ve smyslu uchycení žádoucích (cílových) druhů je obecně méně účinná. Někdy nám ale nezbývá nic jiného, než se smířit se vznikem i zcela nových ekosystémů (novel ecosystems), které nemají své přirozené analogie a jsou tvořeny neobvyklými kombinacemi druhů, někdy i druhů nepůvodních. Svou roli v rychlosti a směru obnovy hraje i velikost narušeného místa. Malá narušená stanoviště se většinou rychle začlení do okolí sama.

Přes svůj veliký potenciál je spontánní obnova u nás alespoň dodatečně uznána jako dobrá cesta obnovy ekosystémů jen v méně než asi 0,05 % rozlohy těžbou narušených stanovišť. Potenciál pro spontánní obnovu má však téměř 100 % těchto stanovišť. Mluvím zde o potenciálu a neznamená to, že všude má být využíván. Alespoň 20 % by mohlo být přijatelným kompromisem. Důležité je také připomenout, že v některých případech je žádoucí sukcesi blokovat nebo ji vracet zpět např. odstraňováním náletů dřevin. To platí především pro louky a pastviny, kde by ponechání zcela spontánnímu vývoji vedlo ve většině případů k jejich degradaci až zániku, většina by zarostla náletovým lesem. V případě stávajících lesních porostů by bylo velmi žádoucí se více spoléhat na přirozenou obnovu. Spontánní sukcesí např. degradují některé biologicky hodnotné nížinné lesy dříve využívané jako pařeziny.

Stanovištní heterogenita je předpokladem obnovy biodiverzity

Důležitým cílem ochrany přírody v naší celkově eutrofizované krajině by mělo být udržení a obnova živinami chudých (oligotrofních) stanovišť, kompaktně nezarostlých konkurenčně silnými ubikvistními (tj. v širokém spektru stanovišť rostoucími) druhy. Tato stanoviště z naší krajiny výrazně vymizela a stále mizí a krajina se homogenizuje. Rozumně prováděné těžební či stavební aktivity mohou pomoci takováto místa znovu vytvořit, pokud ovšem nejsou následně technicky rekultivována, a tím zvýšit stanovištní nabídku pro mnoho druhů. Z přírodovědného hlediska je většinou žádoucí otevřený charakter porostů s mozaikou dřevin, travnatých úseků a mokřadů. To mají rádi nejen botanici, ale i ornitologové, entomologové aj., a taková mozaika je většinou pozitivně vnímána i běžnou veřejností. Strukturní diverzita vegetace silně podporuje diverzitu jiných skupin organismů. Proto je třeba udržet reliéfovou a managementovou pestrost obnovovaných míst, nikoliv povrch uniformně zarovnat, osít či osázet, nebo monotónním způsobem hospodařit.

Pro udržení nebo i vytvoření mozaikovitosti vegetace je někdy žádoucí vrátit sukcesi zpět směrem k mladším sukcesním stadiím (tzv. rejuvenace) cestou řízených technických zásahů a tím zvýšit stanovištní heterogenitu. Bylo by dobré s tímto počítat v budoucích projektech obnovy tak, jak se už dnes v chráněných územích děje formou ochranářského managementu. V případě míst vytvořených těžbou by těžební organizace mohly z povinných rekultivačních fondů místo drahých a ekologicky většinou nežádoucích rekultivací financovat právě takové řízené rejuvenační zásahy.

Závěrečné poznámky

Tak jako se postupně úspěšně prosazují ekologicky podložené projekty obnovy narušených míst jinde ve světě, a získávají i čím dál tím větší veřejnou podporu, tak i u nás se snad rozumnější přístupy prosadí. Jednou z cest je osvěta, jak již dnes úspěšně činí některé neziskové organizace a sdružení (Calla, Rezekvítek aj.). K propagaci oboru u nás přispěla i 8. evropská konference o ekologii obnovy, kterou jsme pořádali v roce 2012. Nyní jsou „na tahu“ především státní instituce, hlavně ministerstva životního prostředí a zemědělství, aby daly většímu uplatnění spontánní sukcese zelenou i vhodnými legislativními nástroji. Jak a kde spontánní sukcese probíhá, o tom už dnes opravdu víme hodně.

Obecné zásady přírodě blízké obnovy těžbou narušených území a deponií

Upraveno podle Řehounek, J., Řehounková, K., Prach, K. (eds.): Ekologická obnova území narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi. Calla, České Budějovice 2010.

Pro zdárný průběh obnovy navrhujeme dodržení následujících zásad:

1. Před zahájením těžby je nezbytný kvalifikovaný biologický průzkum nejen v těžebním prostoru, ale i v jeho okolí. Vlastní těžbu by bylo žádoucí usměrňovat pokud možno tak, aby bylo v bezprostředním okolí těžebny či deponie zachováno (případně i udržováno a rozšířeno) co nejvíce (polo)přirozených stanovišť. Pro následnou kolonizaci těžbou narušeného území při spontánní sukcesi je klíčový zhruba stometrový pás v okolí, odkud se do něho dostává nejvíce druhů.

2. Podklady pro správní řízení a procesy posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), biologická hodnocení a rekultivační plány, které se týkají obnovy těžbou narušených území a deponií, by měli připravovat odborníci, kteří jsou obeznámeni s aktuálním stavem poznání v oboru ekologie obnovy, ale i reálnými možnostmi a limity těžebních technologií. Tato problematika by se měla stát napříště součástí zkoušek pro osoby oprávněné ke zpracování dokumentací a posudků v procesech posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb. (EIA) a pro osoby autorizované ke zpracování biologického hodnocení podle § 67 zákona č. 114/1992 Sb. a zpracování posouzení hodnocení vlivů na ptačí oblasti a evropsky významné lokality podle § 45i téhož zákona. Tyto osoby by měly být v problematice ekologie obnovy povinně průběžně vzdělávány.

3. Základní schéma ekologické obnovy by mělo být známo již při stanovení dobývacího prostoru (u výhradních ložisek), respektive při vydání územního rozhodnutí, kterým se určuje území pro těžbu (u nevýhradních ložisek), a mělo by respektovat potenciální možnosti území. Musí však být zachována možnost jeho změny podle aktuálních podmínek v průběhu přípravy těžebního záměru, v průběhu vlastní těžby i při jejím dokončování.

4. Již v průběhu těžby a i po jejím ukončení je nezbytný další průběžný průzkum lokality, který může odhalit výskyt vzácných a ohrožených druhů a společenstev stejně jako významných geologických či geomorfologických fenoménů. S ohledem na tento průzkum může být nutné plán obnovy upravit. Tento průzkum by měla zajišťovat těžební organizace prostřednictvím nebo pod dohledem kvalifikované osoby.

5. Před těžbou, během ní i po jejím ukončení je žádoucí provádět monitoring invazních a expanzivních druhů v těžebně i jejím okolí. Pokud znamená jejich výskyt možné ohrožení zamýšleného způsobu obnovy, je třeba využít pro jejich odstranění asanační management.

6. Velká většina těžbou narušených území má potenciál obnovit se samovolně - spontánní sukcesí, která může být v některých případech také cíleně řízena (usměrněna, blokována či vrácena zpět). Ve větších těžebnách by mělo být ponecháno spontánní sukcesi zpravidla minimálně 20 % jejich rozlohy v biologicky nejcennějších částech. Menší těžebny a deponie se obvykle do krajiny začlení bez problémů, ekologická sukcese by se tedy mohla uplatnit na celé jejich ploše.

7. V případě ohrožených a zvláště chráněných, na těžební prostory výrazně vázaných druhů nebo společenstev bude nutné zajistit odpovídající management jejich populací a biotopů. Ten by měl být hrazen z povinných odvodů těžebních firem určených na rekultivaci, po jejím ukončení z veřejných prostředků určených na krajinotvorné programy.

8. Nejhodnotnější těžebny či deponie by měly být vyhlášeny jako zvláště chráněná území. Méně hodnotné těžebny a deponie ponechané přírodě blízké obnově by měly být téměř vždy alespoň registrovány jako významné krajinné prvky. Zvláštní pozornost je nutno věnovat těžebnám, které jsou nebo mohou být začleněny do územního systému ekologické stability.

9. Obnova těžebny nebo deponie by měla především zvýšit stanovištní rozmanitost krajiny. Nejpozději po ukončení těžby (lépe však ještě během ní) je třeba zvýrazňovat nebo vytvářet nepravidelnosti na rovných liniích (okrajích těžebny, pobřežní čáře apod.) a na rovných površích. V zatopených těžebnách jsou nezbytné mělké příbřežní zóny.

10. Po ukončení těžby by měly být odstraněny nevhodné technické prvky a odpady, pokud je cílem začlenit těžebnu či deponii opět do přírody (někdy však rozmanité artefakty mohou např. poskytovat hnízdní možnosti a útočiště pro vzácné živočichy, a pak může být jejich ponechání v podložených případech naopak žádoucí).

11. Živinami bohaté svrchní půdní horizonty je nutné z těžebny odvážet v co nejkratším termínu a na obnovované území je už nevracet. Návratem skrývkové zeminy se vracejí i přebytečné živiny, které většinou podpoří rozvoj několika málo hojných, konkurenčně silných druhů, včetně invazních.

12. V případě větších těžebních prostorů je z hlediska ochrany přírody nejvhodnější postupná těžba i obnova, nejlépe rozložená do delšího časového úseku, kdy jsou obnově postupně ponechávány opuštěné sektory těžebního prostoru. Tento postup umožňuje dosažení pestřejší a kvalitnější věkové i prostorové struktury společenstev na obnovovaných plochách.

13. Ve všech typech těžebních prostorů je žádoucí umísťovat trvalé studijní plochy pro vědecký výzkum a monitoring. Tyto plochy by měly být těžebními firmami respektovány.

Přírodě blízká obnova těžbou narušených území určitě není jedinou možností, jak se vyrovnat s problémem začlenění těchto ploch do krajiny. Naše legislativa by však měla umožnit, aby se tento v řadě států běžný způsob obnovy stal rovnocennou alternativou k dosud převládajícím lesnickým a zemědělským rekultivacím.

Prof. RNDr. Karel Prach, CSc., (1953) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V Botanickém ústavu Akademie věd ČR, v.v.i., v Třeboni a na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá studiem sukcese a ekologií obnovy.

Doporučená literatura:

Jongepierová, I., Pešout, P., Jongepier, J. W., Prach, K. (eds.): Ekologická obnova v České republice. AOPK, Praha 2012.

Prach, K. a kol.: Ekologie obnovy narušených míst I-VI. Živa 2009, s. 22-24, 68-72, 165-168, 212-215, 262-264.