VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V září 2007 se v Senátu ČR konala konference „Revitalizace a resocializace rekultivovaného území - zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území“. Z materiálů, které z této konference vzešly, jsme se dozvěděli, že „od počátku 90. let stát věnoval zahlazování následků hornické činnosti investicemi do rekultivace a sanace krajiny 36,8 miliard korun“. Dále jsme se zde dočetli, že „na rekultivace bude ještě vynaloženo téměř 33 miliard korun“. Šlo jen o monotónní technické rekultivace. Kvalitní obnova krajiny ovšem není podmíněna větším množstvím peněz, ale zapojením přírodních procesů. Lze říci, že většina těchto peněz použitých na rekultivaci krajiny po těžbě byla vynaložena zbytečně a často dokonce zničila přírodně hodnotné ekosystémy s výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů. Těžební společnost Czech Coal se na svých webových stránkách donedávna chlubila, že jí stát věnoval čtvrt miliardy ročně na rekultivace a oni sami do téhož investovali jen několik málo desítek milionů.

Biologům je jasné, že výsypky a další těžbou narušená místa není ve většině případů nutné draze rekultivovat. Po nasypání vypadá sice např. nová výsypka po těžbě hnědého uhlí poněkud nehostinně - hromady jílu, písku či kamení. Rychle se však objevují rozmanité rostliny i ostatní organismy. Do zhruba desátého roku po nasypání je ve většině případů již vytvořen souvislý vegetační kryt. Ve sníženinách a na úpatí výsypky se vytvářejí pestré mokřady, které poskytují vhodné prostředí pro obojživelníky, hmyz i ptáky. Bohužel právě v této době se do výsypek pustí rekultivační firmy. Těžkou mechanizací přemodelují celou plochu (často o rozloze desítek i stovek hektarů) do monotónních povlovných tvarů, mokřady odvodní, na povrch navezou organický materiál (ornici, štěpku, drcenou kůru) a většinou vysázejí v řádcích stromečky. Ty někdy rostou, někdy ne, protože je ožírá přemnožená zvěř nebo se prostě na dané místo nehodí. Navezený organický materiál navíc podporuje růst konkurenčně silných druhů, jako jsou kopřiva či třtina křovištní. Když jsme před časem porovnali samovolně zarostlé výsypky s těmi rekultivovanými, první hostily v průměru dvojnásobné množství druhů rostlin než ty rekultivované. Rekultivace, tak jak jsou dnes prováděny, stojí i přes dva miliony korun na hektar (bez následné péče). Jejich hlavním cílem evidentně není ozelenit výsypku (ta už se mezitím často ozelenila sama), ale investovat státní či firemní peníze. Aby ne, když hloupý stát dává nebo firmám dávat nařizuje. Z našich dlouhodobých výzkumů opravdu vyplývá, že drtivá většina těžbou narušených míst se ve zdejších podmínkách obnoví sama. Netýká se to jen výsypek po těžbě uhlí, ale i pískoven, lomů nebo těžených rašelinišť. Technicky rekultivovat by se měla místa, kde hrozí eroze, sesuvy nebo se jedná o toxický materiál s možností kontaminace vod či ovzduší. Takových míst je však málo.

Leccos se ale mění k lepšímu. V posledních letech proběhlo několik odborných seminářů a dalších jednání mezi zástupci veřejné správy, nevládních organizací, těžebních firem a vědeckých pracovišť, a ti diskutovali o potenciálu přírodě blízkých forem obnovy. V závěrech seminářů se mimo jiné objevil požadavek na obnovu alespoň dvaceti procent těžbou narušených území přirozenou cestou, podobně jako je tomu v některých evropských zemích. Účastníci vyzvali vedoucí činitele ministerstev životního prostředí, zemědělství a průmyslu a obchodu, aby problematice přirozené obnovy těžebních prostorů věnovali náležitou pozornost a zrovnoprávnili tento způsob obnovy s technickými rekultivacemi. Upozornili také na ekonomickou i ekologickou výhodnost přírodě blízkých způsobů obnovy. Nepopíráme samozřejmě potřebu investovat například do infrastruktury těžbou zdevastovaných území Mostecka, Sokolovska či Ostravska, ale v žádném případě by státní peníze neměly směřovat na rekultivace běžných výsypek či těžeben (až na výše zmíněné výjimky). Je to neomluvitelné plýtvání. Mimochodem, na opravy památek byla věnována jen asi třetina výše uvedené částky investované na „zahlazení následků hornické činnosti“.

Karel Prach