VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nejdřív jsem si myslel, že pro toto číslo časopisu bude vhodné napsat reflexi o sokolovské důlní krajině, kde trávím pracovní čas a kterou mám rád. Přistihl jsem se však, že opravdová krajina srdce může být jen jedna. Pro mě jsou to Krušné hory, moje rodiště a domov. A že jsem i tak trochu hudebníkem, bývám naladěný na strunu krušnohorské krajiny.

Náš krušnohorský les je neúnavným vypravěčem a muzikantem. Šumění smrků v horském lese se stalo symbolem folklóru Krušnohoří. „Kde tak krásně šumějí lesy…“, zpívá se tu ve známé písni. Šumění, jak zvukomalebně to slovo zní!

Na dotek větru rezonují koruny smrků lehkým zašuměním. Šum nasazuje zvolna jako klidný nádech nebo jako hudební crescendo. A pomalu odeznívá jak výdech či decrescendo. Šumění není nikdy jednotvárné. Když se do něj zaposloucháme, uslyšíme celý sbor. Je složený z hlasů všech výšek a hloubek, od spokojeného basu přes živý baryton a čilý tenor až po šibalský soprán. Ve smíšeném lese, kde se k šumění smrků přidává šelest buků, javorů nebo bříz, jsou zvuky hlasitější a perlivější. Ševelení, šeptání nebo pleskání listů zároveň oživuje šumění jakýmsi rytmem.

Jinak zní osamocený smrk, jinak zase smrkový les. Jinak znějí okrajové smrky a jinak smrky v hloubi lesa. Různě šumějí lesy na horských výšinách a lesy v údolích. Zcela jinak šumí mladý smrkový les, a jinak, velebně a majestátně, šumí vzrostlý les. A co teprve šumění při rozdílné síle větru! A jen vzácně, skoro v bezvětří, se starým smrkovým lesem šíří tiché, hluboké, temné unisono, připomínající věčné, svaté, léčivé slabiky „óm“ či „amen“.

Jednou jsem si sám vyzkoušel být větrem a zafoukat si na smrkové haluze. Větévka zněla odlišně, když jsem foukal na horní stranu chvojí, nebo na spodní, nebo když jsem foukal po směru jehličí, či proti němu, když jsem foukal na zdravou zelenou větev, nebo na haluz s vypadávajícím rezavým jehličím. Tak či onak, byl jsem ubohým muzikantem ve srovnání se vzdušnými proudy.

Neboť pouze vítr umí neúnavně vát na nejširší frontě a přivést naráz všechny jehličnaté nástroje k rezonanci. Odezva není nikdy jednotvárná, ale rozplétá se do nespočtu laminárních vláken různé síly hlasu a teploty. Jindy se zase otáčí ve vířivých buňkách. Tak vítr dává často vyniknout tu jedné, jindy zase jiné skupině smrků jako sólistům. Vítr hraje s lesem „concerto“ jako benátský dirigent. Z miliard odpovědí smrkových jehlic vzniká ono jedinečné šumění.

Proto nikdy žádný les nebude znít tak, jako šumí les mého krušnohorského domova.

Všechno k nám provolává:
Lidé, buďte mírumilovní a spokojení,
neboť všechno odšumí,
odezní a odkráčí.
Buďte mírumilovní a spokojení!
Tak k nám všechno volá.
 

Alles dos ruft ons när zu:
Menschen seid friedlich on fruh,
denn alles verrauscht,
verklingt on vergieht.
Seid friedlich on fruh!
Su ruft’s ons immer zu.

Anton Günther, Boží Dar 1906 (volný český překlad z krušnohorského nářečí)