VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zamysleli jste se někdy nad tou úžasnou věcí? Jak to příroda udělá, že se vzácný prvek, co je běžně rozptýlený v řádu ppb (ppb = jedna miliardtina celku), zkoncentruje do užitečného ložiska? Zlata je v horninách průměrně jen 4 ppb, ale kdo umí a má štěstí, najde nuget ryzího zlata.

Místa s velkou koncentrací kovů však mají „drápy“. Kdo musí otročit při těžbě a zpracování kovů, vystavuje se intoxikaci a chronickým nemocem. Děje se to i rostlinám a živočichům nad geochemickými anomáliemi. Tam, kde skomírají běžné konkurenčně zdatné druhy, najdeme vyhraněné ekosystémy se specializovanými druhy rostlin a živočichů.

„Společenskou normou“ je žít v krajině, která má kolem tří procent hořčíku. Jenže co když jste semínkem blatky a vítr vás zavane do útesů hadce, kde je nechutně „alkalično“ a „přehořčíkováno“ dvaceti procenty? Jen proto se na hadcích Slavkovského lesa prosazují druhy rostlin, jako je rožec kuřičkolistý, vřesovec pleťový nebo sleziníky nepravý a hadcový. I podzemní voda probublávající hadci vyluhuje tolik hořčíku, že jí říkáme minerálka Magnesia.

Domovem jiných mistrů v přežití jsou horská rašeliniště. Biologové se zaměřují na život při povrchu a ve vodách rašelinišť. Spojitost mezi živým rašeliništěm a jeho „neživým“ podložím zůstává tajemnou sférou. O vrchovištích Krušných hor se stereotypně dočítáme, že jsou podestlána žulou, která je „autometamorfovaná“, „hrubozrnná“ či „dvojslídná“. Nic proti tomu, ale ruku na srdce, pochopíte z toho, proč je metr nad povrchem zvětralé kyselé žuly nádherné rašelinné jezírko blänk? A kousek dál na stejné žule není po rašeliništi ani stopy? Často teprve odhalení tektonických pásem spojených s vývěry vod ukáže příčinu vzniku rašelinných jader a oněch pohádkově nádherných ekosystémů.

Světy biologů a geologů leží ještě často daleko od sebe. Motiv ochrany přírody je v některých starších „geologických rezervacích“ nedohledatelný. Buďme upřímní, nezřídka chráníme esteticky přitažlivé krajinky. Názorně to dokládají čedičové Rotavské varhany (přírodní památka [PP] Rotava, pozn. redakce) v Krušných horách. Předmětem ochrany je pouze lomová stěna a zatravněná technologická plošina. To je stejné, jako by si památkáři vybrali k ochraně památné vily jen průčelí a předzahrádku. Teprve šedesát let po vyhlášení ochrany zjišťujeme, že celý kopec s „varhanami“ a také sousedící sopka jsou prošpikovány vulkanologickými a botanickými lahůdkami.

Pikantní na Rotavských varhanách je i fakt, že hranice chráněného území důsledně kopíruje obrys těžbou disturbované země. To však není na závadu, ale naopak dává argument pro tvrzení, že citlivě ukončená těžba zvyšuje diverzitu jakéhokoli typu. Ani některé další rezervace nevznikly čistě přírodní cestou, byť se tak díky lidskému zapomnění a spontánní sukcesi tváří. Zářným příkladem je začlenění areálu úpravny cínové rudy Sauersack u Přebuze na hřebenu Krušnohoří do národní přírodní rezervace (NPR) Rolavská vrchoviště. Byla to právě mimořádně vysoká geodiverzita, členitost podzemních, povrchových a nadzemních prostor, pestrost složení substrátů a půd, hald, sutí, základů budov, sklepů, pinek (prohlubně vzniklé nad vytěženými prostorami, pozn. redakce), odkališť, ono vysokofrekvenční střídání geologického, půdního, hydrologického a mikroklimatického prostředí, které vytvořily podmínky pro nebývalou biodiverzitu druhů a společenstev.

Vysoký kámen v západním cípu Krušných hor trůní jako přírodní hradba nad státní hranicí. Dvacet let po vyhlášení skalní krajinky za přírodní památku zde byla studována v ideálních trojrozměrných podmínkách posloupnost deformací hercynského vrásnění. Díky tomu lokalita získala evropskou proslulost. Dodatečně zde byly zahájeny zoologické a botanické výzkumy. Nyní se PP Vysoký kámen plošně prolíná se stejnojmennou evropsky významnou lokalitou (EVL). Protože v důvodech vyhlášení geologie nefiguruje v popředí (a podle formálních bruselských naturových hledisek ani figurovat nemá), spojitost mezi flórou, faunou a heterogenním horninovým podložím poněkud uniká.

Goethova skalka ve Smrčinách, ač je nejvýznamnějším příkladem tektoniky českého křemenného valu a současně lokalitou s velkým kulturně-historickým významem, je v publikacích a infotabulích hodnocena v podstatě jako naleziště lišejníků.

Pod horou Tisovec u Kraslic se po staletí těžila měděná ruda. Povrch kopce, rozbrázděný štolami a toxickými haldami hlušiny a strusky, není vlastně ničím jiným než skládkou nebezpečného odpadu. Části bezlesí sukcesně porostlé specializovanými lišejníky a vřesovcovitými jsou obydleny vzácnými, ohroženými druhy brouků. K ochraně vřesovišť byla část Tisovce moudře prohlášena za EVL a navržena za PP. Bohužel se tak stalo bez přihlédnutí k cenným geovědním souvislostem a hornickým památkám. Komplexní ochrana lokality se aspoň přizpůsobí hranici PP, která sice není ideální, ale je menším zlem než tzv. základní ochrana lokality.

Biologové a ochranáři dělají dobře a zaníceně svoji dobrovolnou práci. Někteří kolegové však v praxi předstírají, jako by se biota vyvíjela na půdním a horninovém podkladu, který je neměnný, strnulý, konstantní, daný. Vápenec zůstane jednou provždy vápencem, jílovec jílovcem a čedič zůstane čedičem. Přátelé, chyba lávky! K tomu omylu přispěl i náš jazyk vytvořením slova „ne-rost“. Přitom nejenom v geologicky živých oblastech světa, ale i v našich důlních oblastech je rychlost geologických procesů uchvacující a vede někdy doslova před očima k proměnám ekosystémů. Acidifikace prostředí, změny georeliéfu a vodního režimu urychlují zvětrávání hornin. Pod prameništi jílových výsypek okolo uhelných lomů Sokolovska přirůstají až dvoumetrové vrstvy vápence (pěnovce) rychlostí téměř deset centimetrů za rok. Se vznikem a šířením pěnovců expandují vyhraněné bazické ekosystémy s druhy rostlin, o jakých jsme před pár lety neměli tušení. Břehy sedimentačních lagun kyselých důlních vod se za pár let pokryly metrovými sírano-železitými „bochníky“. Jejich mineralogické složení se neustále mění od jarositu přes schwertmannit ke goethitu. Možná si řeknete, jsou to ještě nerosty? Určitě jsou. Nebo si vzpomeňte, jak jste se nadřeli při roztloukání kamení. Taková krychlička čediče o hraně jednoho centimetru vydrží tlak až dvě tuny. A přece se „nezničitelný“ čedič našich třetihorních sopek rozložil párou a kyselou vodou průtočných jezer na mazlavý jíl. Tuto zázračnou „metamorfózu“ s úžasem sledujeme na mnoha nalezištích v „geologické sukcesi“. Jen si to prosím představte: Čedičový substrát, kamenitý, vzdušný, alkalický, eutrofní se změní na zjílovělou, rozbahněnou, kyselou, oligotrofní, vylouženou půdu. A mění se rychle! Sami si domyslíte, co to udělá s živými společenstvy.

Těch pár příkladů a úvah snad stačí k nastavení zrcadla, jak moc jsme se vzdálili principům komplexní ochrany a chápání provázanosti dějů v ekosystémech. Zřejmě ještě uplyne nějaký čas, než se „vychýlené kyvadlo“ ekologické politiky vrátí do rovnovážné polohy. Pak lépe pochopíme, že není biodiverzita bez geodiverzity. Právě pro zásluhy o živou přírodu si geodiverzita zaslouží už teď, aby byla důsledně zapisována do praktické ochrany přírody a směrnic jako rovnocenný partner spolu s biodiverzitou.

RNDr. Petr Rojík, Ph.D., je dobrým duchem Krušných hor. Vystudoval geologii a dnes pracuje u Sokolovské uhelné.