VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na území České republiky existují desítky tisíc lokalit, kde probíhala nebo ještě probíhá těžba nějaké suroviny. Ve většině případů na ploše po těžbě vznikne jedna nebo více depresí, které následně samovolně zaplaví voda nebo v případě velkých povrchových hnědouhelných lomů vznikne po rekultivaci velké jezero řízeně zatopené vodou z vnějších zdrojů. V důsledku těžby tak vzniklo v minulosti mnoho jezírek v místech mimo záplavová území vodních toků, kde by se jinak větší nádrže stojaté vody nevyskytovaly. Lidskou činností se tak vytvořila spousta vodních a mokřadních lokalit a ve srovnání se začátkem letopočtu se značně rozšířily možnosti pro výskyt vodních a mokřadních organismů a společenstev. Proti tomu přirozeně působí tisícileté vysušování české krajiny, které naopak podmínky pro mokřadní organismy zhoršuje, a to převážně v okolí vodních toků. Zajímavou paralelou vzniku vodních nádrží hornickou činností je budování revitalizačních tůní, které jsou často budovány v místech, kde by samovolně vodní nádrže nevznikly. Oba typy vodních nádrží a mokřadů mají řadu podobných rysů.

Průzkum provedený v předchozích letech v rámci projektu VaV SP/2d1/141/07 „Rekultivace a management nepřírodních biotopů v České republice“ vedeného Ústavem pro ekopolitiku ukázal, že v rozporu se zakořeněnými představami nejsou nádrže po těžbě prakticky vůbec znečištěné a jejich charakteristickou vlastností je naopak nízká trofie a tomu odpovídající oživení. Tím se podstatně liší od rybníků i různých přehradních nádrží a vytvářejí tak skutečně odlišný typ vodních biotopů. Přestože jsou tyto nádrže pravidelně zarybněny, rybí obsádka nebývá přehuštěná a nezpůsobuje vegetační ani bahnitý zákal. Naopak i při vysokých teplotách koncem léta mívá voda v těchto nádržích velkou průhlednost a chybí v nich vodní květ sinic. Přitom jde o nádrže poměrně pestrého charakteru v závislosti na druhu těžené suroviny a umístění dobývacího prostoru. Největším ohrožením je u malých nádrží zastínění dřevinami na březích a nahromadění organického opadu, u větších eutrofizace (proces obohacování vod o živiny, pozn. redakce), zejména v případě zprůtočnění.

K velkým nádržím patří některá jezera po těžbě štěrkopísku a především jezera ve zbytkových jamách po povrchové těžbě hnědého uhlí. Některá mají mít plochu přes 1 000 ha a například jezero v lomu ČSA by mohlo být podle objemu největší nádrží u nás. Dvě jezera jsou již v současnosti zatopena (Chabařovice = Milada - 250 ha, Most = Ležáky - 300 ha) a třetí je téměř napuštěné (Medard - 500 ha). Údaje o dalších plánovaných jezerech je možno snadno najít na internetu. V České republice očekáváme, že to budou atraktivní jezera s čistou vodou vhodnou pro koupání i nejrůznější vodní sporty. Jsme tím ve světě docela výjimeční, protože díky geologickým a přírodním podmínkám skutečně kvalitní čistou vodu můžeme očekávat a také protože nemáme skoro žádná rekreačně využitelná přírodní jezera ani mořské pobřeží.

U horníků zpočátku převládal názor, že jezera ve zbytkových jamách mají být mělká a s dostatečným průtokem, aby měla kvalitní vodu. Ve skutečnosti je potřebné, aby byla hluboká a pokud možno neprůtočná. Tato alternativa se naštěstí prosadila a je zárukou oligotrofního stavu a čisté vody jezer ve zbytkových jamách.

Někteří ekologové zastávají názor, že biodiverzitě by prospělo, kdyby místo jedné velké a hluboké vodní plochy vzniklo několik menších a mělkých. To je možné, pokud nám není líto desítek miliard korun na zavezení jámy materiálem z výsypek a pokud nám nevadí, že dalších 10-15 let bude těžební a přepravní technika obtěžovat okolí a že budou likvidovány již několik desítek let staré rekultivované plochy.

Dost častý je také názor „nechme to přírodě, ona si poradí“. Ano, příroda si poradí se vším. A když si pár set let počkáme, tak na místě zbytkové jámy bude skutečně krásné přírodní jezero. Ale mezitím to bude „síla“. Pomalu stoupající hladina bude neustále rozebírat břehy, budou z ní trčet utopené stromy vyvolávající pocit mrtvé vody a spousta dalších vyvrácených stromů poplave na hladině. Kolem břehů bude trvale pruh kalné vody a svahy nad hladinou budou neustále ujíždět, občas za vzniku slušné tsunami. Mnoho desítek let bude vstup do okolí takového jezera zakázán kvůli nebezpečí úrazu. Ale hladina desítky metrů pod úrovní okolního terénu stejně k rekreaci nebude lákat. Ani oživení (vodní ptáci, obojživelníci, vodní hmyz ap.) nebude bohatší než v řízeně napuštěných jezerech. Tato alternativa je docela pravděpodobná u lomu ČSA v případě zachování stávajících ekologických limitů.

Jsem přesvědčen, že postup zatápění zbytkových jam, tak jak se v současnosti u nás provádí, je téměř optimální. S předstihem mnoha let se predikuje morfologie zbytkové jámy, zvažují se možné zdroje vody pro zatápění a monitoruje kvalita vody v nich před začátkem zatápění i v jeho průběhu, monitoruje se kvalita vody v celém hloubkovém profilu jezera i planktonní organismy. Zvažuje se způsob těsnění dna lomu a hodnotí stabilita svahů během zatápění i po jeho ukončení. Dlouhodobě se prostřednictvím vrtů sleduje stabilita svahů i kvalita důlních vod v podzemí. V závislosti na intenzitě a směru větrů a morfologii břehové linie se projektuje její opevnění a dotvářejí se klidnější plochy určené pro rekreaci. Vytipuje se vhodná rybí obsádka a již během zatápění se vysazují vhodné druhy ryb. Promýšlí se budoucí využití okolí lomu a tomu se přizpůsobuje rekultivace svahů nad úrovní budoucí hladiny. Součástí tohoto postupu je i rychlé zatápění (zpravidla plánováno asi na čtyři roky), aby abraze minimálně poškodila dno a hladina rychle dosáhla úrovně opevnění. Takto vzniklé jezero je možno ihned využívat k rekreačním a případně i dalším účelům, což generuje dostatek finančních prostředků pro jeho následnou údržbu.

Všechna tři výše uvedená jezera patří k nejpodrobněji monitorovaným nádržím u nás, jezero v lomu Chabařovice je zřejmě nejpodrobněji monitorovanou nádrží podle množství odebíraných vzorků, frekvence odběrů, doby sledování i rozsahu sledovaných ukazatelů, kde převažuje plejáda cizorodých látek. Dosavadní zkušenosti ukazují, že popsaný postup vede ke vzniku atraktivních jezer s kvalitní vodou. Významnější problémy jsou jen se stabilitou svahů. A to je důvod, proč jsem postup rekultivace označil jen jako téměř optimální. Optimální by bylo utváření morfologie zbytkové jámy báňskými postupy již během těžby, což je neporovnatelně levnější než následné terénní úpravy po jejím skončení. To by umožnilo vznik dostatečně rozsáhlých mělčin pro rozvoj litorálních porostů i rekreaci a minimalizovalo potřebu masivního opevnění břehů, ale zejména také zvýšilo stabilitu svahů. U dosud zatopených lomů tento postup nemohl být uplatněn, protože ve všech těžba skončila nečekaně a prakticky ze dne na den. Žel ani u dalších lomů se nedá předpokládat optimální postup, protože v těžbě uhlí panují značné nejistoty.

Již existující i projektovaná jezera mají převážně dostatečnou hloubku a malý přítok, což umožňuje dosažení oligotrofie až ultraoligotrofie. Výsledkem bude dlouhá životnost jezer v řádu tisíců až desítek tisíců let. Za tu dlouhou dobu bude užitek z jezer mnohonásobně vyšší, než byl zisk ze samotné těžby uhlí. Věřím, že potomci nás budou chválit podobně, jako oceňujeme předky, kteří vybudovali rozsáhlé rybniční soustavy.

RNDr. Ivo Přikryl - Enki, o.p.s., hydrobiolog, specialista na zooplankton. Zabývá se obnovou krajiny narušené těžbou a obnovou rybničních ekosystémů.