VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Dovolte, abych vám představil místo blízké mému srdci. Jmenuje se Medard. Není to jen jméno v kalendáři. Znáte snad nějakého Medarda? A proč ho slavit, když po něm podle pranostiky čtyřicet dnů prší? Pro Západočechy žijící na Sokolovsku má Medard ještě jiný význam: bývalý uhelný lom, rodící se jezero, jedna z největších zatápěných zbytkových jam v republice. Pro mě pak Medard znamenalo pracoviště s osobitou, drsnou krásou.

Do hladiny jezera se promítají proměny krajiny během staletí. Zvlášť od roku 1946 dodnes jsou změny tak rychlé a dramatické, že ani pamětníci nedokážou v krajině situovat svoje bývalé domovy a pracoviště.

Za krále Václava I. kraj osídlili zemědělci, kteří přišli z území dnešního Bavorska (Franků) v zájmu krále a vrchností. Nářečí rodáků odsunutých po válce i pozůstalé německé menšiny na Sokolovsku se nářečí Franků podobá dodnes. Když rolníci ve 12. století vymýtili les, založili zemědělská sídla na úrodné půdě pokrývající nivní a sprašové hlíny. Ačkoli posledních sedmdesát let používáme jako samozřejmost jména jako Sokolov, Rychnov, Tisová, předtím se stejná sídla jmenovala 700 let Falkenau, Reichenau, Theussau. Jména vyjadřovala právě onu bohatou, úrodnou nivu (Au). I básník Goethe obdivoval chmelnice táhnoucí se za obzor Sokolova. Tváře vesničanů na starých pohlednicích možná na první pohled vzbudí úsměv, ale pozorné oko nepřehlédne vepsanou dřinu, starost o denní chléb, ale i hrdost na vlastnoručně postavený hrázděný dům a na celý kraj nazývaný podle řeky Ohře Egerland. Na nejstarších katastrálních mapách území Medardu z let 1840-1842 vidíme, jak se ze středu vesnic paprsčitě rozbíhají grunty rolníků.

Když takhle jednomu sedláku v 16. století radlice snad už po sté udeřila o těžký, rezavý balvan, napadlo ho naložit pár kamenů na povoz a odtáhnout je k hamerníkovi. Od té doby si sedláci po sezoně přivydělávali prodejem železné rudy sideritu. Zároveň byly na výchozech vrstev obsahujících hlízy pyritu a markazitu vyhloubeny mělké jámy a kolem nich postaveny minerální závody na výrobu kamence a dýmavé kyseliny sírové. Až později, díky právní normě z roku 1789, se přistoupilo k povrchovému kopání zvětralého uhlí, které na obvodu pánve vykukovalo na povrch, a k hloubení hlubinných dolů, které zase otevřely přístup k vysoce výhřevnému uhlí. A tak se v paprscích zemědělských gruntů začaly objevovat čtverce s šachtami, které udělaly z rolníků havíře, povozníky a chemiky. Svíčkové, plynové uhlí ze sloje Anežka bylo expedováno do celé Evropy. Naopak z evropských metropolí byl na Sokolovsko investován kapitál.

Za hlubinnými šachtami sestupovaly ze všech směrů od okraje do centra pánve povrchové lomy. Ve srovnání s „hlubinami“ dokázaly vytěžit veškeré uhlí, i zbylé pilíře uhlí v hlubinných dolech. Ke každodennímu prostředí geologa Medardu patřily „figury“ (lomové stěny) hlubinně přerubané sloje. Rypadla v lomu odkrajovala profily hlubinných dolů jako plátky ementálu. Taková přerubaná sloj vypadá rozevlátě: Mezi pilíři ponechaného uhlí se do chodeb promáčkly a provalily cáry jílů, písků a tufů, prohořelé partie a celé „lesy“ kmenů výdřevy chodeb.

Původně malé lomy, vybavené lopatovými rypadly, se scelovaly a koncem 50. let 20. století vybavily velkolomovou technologii včetně kolesových rypadel. Vyrubané uhlí a nadloží se vyváželo speciálními vlaky po zakroucených etážích. Soustava úzkokolejek rozchodu 900 mm v sokolovském revíru byla svými zhruba 200 km nejdelší v republice. Po dalším spojování lomů zbyly už jen dva: velkolom Medard, který postupoval od Sokolova na západ, a Libík, který mířil protisměrně. Jejich demarkační linie byla často předmětem pracovních i hospodských půtek, které přestaly v momentu, kdy byly oba lomy sloučeny do velkolomu Medard- Libík.

Lom Medard těžil od roku 1919 pouze nejsvrchnější uhelnou sloj Antonín. V polovině 60. let byl na jeho dně vyhlouben další lom, který se zakousl do hlubší sloje Anežka, a jeho těžební fronta se vydala za antonínskou. Na počátku 80. let se unikátně zahloubil třetí lom, který dobýval sloj Josef ze samého dna sokolovské pánve. Tím se lom Medard s porubními frontami tří slojí, hlubokými celkem 95 až 180 metrů, stal jedinečným v celém pásu podkrušnohorských pánví od Chebu po Ústí. Kromě miliardy krychlových metrů přemístěných hmot se „kráter“ stal užitečným zdrojem keramických jílů pro výrobu obkládaček, oxyhumolitů pro výrobu rostlinných stimulátorů, adsorpčních zemin pro rekultivace, zahrádkáře a pro nápravu ekologických škod. Z unikátních geologických profilů se podařilo „vytěžit“ zásadní poznatky o tom, jak se vyvíjely podkrušnohorské pánve, což se odráží v domácích a zahraničních publikacích.

Vedle těchto kladů vrhala lomová těžba uhlí známé stíny. Těžbě uhlí a sypání věnce vnějších výsypek zemin na obvodu lomu Medard-Libík padlo zcela nebo zčásti za oběť šest sídel: Lísková/ Haselbach, Kytlice/Kittlitz, Čistá/Lauterbach, Bukovany/Buckwa, Habartov/ Haberspirk a Svatava/Zwodau. Hornictví si vynutilo přesídlení kolem 1 500 obyvatel do panelových sídlišť. Demoliční plány v archivu Sokolovské uhelné a série fotografií Vojenského kartografického ústavu Dobruška dokumentují rozsah a dobu bourání vesnic i postup těžební fronty.

Těžba zásadně změnila reliéf krajiny. Než se v roce 1919 zakously bagry Medardu do úrodné půdy Falkenau, zvedalo se západně od Sokolova návrší Hahnemann, převyšující okolní pánev až o 90 m. Po opuštění těžby v roce 2000 se dno lomu nacházelo 95 m pod okolním terénem. Nyní je dno lomu zčásti zasypáno jílovou výsypkou a zaplavováno jezerem. Oproti stavu před zahájením těžby tedy nastala trvalá inverze reliéfu.

S neustálým odkrýváním slojí a pak zase převrstvováním lomu výsypkami se odkrývala i zakrývala různá souvrství. Tím se měnila geologická mapa území, jak dokládá sled map od roku 1919 do současnosti. Proměnil se i hydrogeologický režim. Původní uzavřená deprese měla několik samostatných kolektorů podzemních vod. Hlubinná a povrchová těžba všechny zvodně propojila. Průsaky ze štěrkového dna Ohře přes vnitřní výsypku do dna lomu působily od 60. let fatální problémy.

Surrealistická krajina uhelných dolů a lomů, hald a výsypek, drtíren a briketáren, vleček a lanovek dokázala navzdory nebezpečím dávat lidem živobytí, a dokonce si získávat příznivce z řad umělců. Výmluvným svědectvím jsou obrazy židovského malíře Davida Friedmanna, které se po emigraci umělce nacházejí zatím v USA. Od 90. let přitahuje medardská krajina umělce z řad keramiků, malířů, sochařů, fotografů a vyznavačů landartu (např. workshop Národní galerie 2008). Než Sokolovská uhelná společnost ukončí v roce 2019 rekultivační cyklus, je nutné pobyt turistů, výzkumníků a umělců citlivě skloubit s riziky místa. Proto je třeba vždy požádat o povolení vstupu Sokolovskou uhelnou společnost.

Nyní se území bývalého lomu Medard-Libík postupně sanuje a rekultivuje. Třetinu území zaplaví bezodtoké oligotrofní jezero Medard, které bude mít výslednou hloubku 50 m (nyní 41 m) a dosáhne výšky hladiny Ohře. Rekreační jezero s cílovými rozměry 4 × 1,5 km, rozlohou 417 ha a objemem vody 120 mil. m³ bude patřit k největším v republice. Zbývající dvě třetiny dolového území se rekultivují převážně lesnicky. Podařilo se zachovat pár „ostrůvků“ třetihorní přírody, např. významný krajinný prvek Kamenné pařezy, a chystá se zřízení naučné stezky.

Silnou stránkou současné revitalizace Medardu je poučený, moderní způsob vodní a lesnické rekultivace a vytvoření šancí pro rekreačně-poznávací zázemí Sokolovska. Slabší stránkou jsou převážně fádní sanace nad břehovou linií, které by mohly dát větší prostor geo- a biodiverzitě, a malý počet přírodních, důlně-technických a historických památek.

RNDr. Petr Rojík, Ph.D., je dobrým duchem Krušných hor. Vystudoval geologii a dnes pracuje u Sokolovské uhelné.