VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Těžební prostory stály donedávna stranou zájmu biologů a ochránců přírody. Je to s podivem, uvážíme-li, že naše kulturní krajina je jimi doslova provrtaná. Typickým příkladem mohou být pískovny a štěrkopískovny, které najdeme prakticky po celém území ČR. Jaké příležitosti se naskýtají v pískovnách pro ochranu přírody? Využíváme je dostatečně? A na jaká omezení přitom musíme pamatovat?

Pískovny obývá řada ohrožených druhů. K jejich spokojeným obyvatelům patří i skupiny, které na tom jsou v dnešní krajině dosti bídně, např. obojživelníci, samotářské včely nebo majky. Pokud bychom však výklad omezili pouze na ochranu ohrožených druhů, nepostihneme význam pískoven v plné šíři. V naší přehnojené a homogenizované krajině představují těžební prostory často vítané zpestření, protože rozmanitost prostředí podporuje i rozmanitost biologickou. Vznikají v nich vzácná stanoviště na počátku sukcesního vývoje, např. písčiny, suché trávníky, živinami chudé mokřady nebo otevřená rašeliniště. Taková místa si pro život vybírá i celá řada organismů, které dosud považujeme za běžné. Potřebují však jiné podmínky, než jim nabízejí obilná pole nebo jehličnaté plantáže. Také těchto druhů v poslední době ubývá, mnohdy nepozorovaně.

O významu pískoven pro ochranu přírody se ví už dlouho, o čemž svědčí řada chráněných území na místech bývalé těžby. I člověk bez biologického vzdělání si toho musí všimnout, když se dostane do pískovny uprostřed borových lesů. V tůňce se rozmnožují žáby a čolci, kolem sesutých stěn pobíhají svižníci a druhová bohatost rostlin je výrazně větší než v okolí. Relativně rychle vzniká v pískovně převážně borový les, ovšem věkově různorodý, s významným zastoupením listnáčů a pestrým keřovým i bylinným patrem.

Roztříštěné poznatky o významu těžebních prostorů ale dlouho postrádaly obecnější shrnutí. Při prvních nesmělých diskusích o přehodnocení rekultivačních stereotypů tak zaznívalo, že je zapotřebí přinést nějaké důkazy. Dnes již máme k dispozici několik rozsáhlých studií, které potvrzují, že pískovny jsou důležitými a někdy i posledními náhradními stanovišti pro řadu druhů. Jejich potenciál však zůstává z větší části nevyužit.

Jádrem problému jsou totiž zažité představy o „správné přírodě“, k níž hodláme po ukončení těžby dospět. Mnoho úředníků a rekultivátorů si neumí představit, že bychom měli k obnově pískoven přistupovat s pokorou před přírodními procesy a vyzbrojeni arzenálem vědecky podložených faktů. Potíž nespočívá ani tak v tom, že se rekultivuje vysázením boroviček v řádkách, ale že je tento postup vydáván za jediný správný a pro přírodu prospěšný. Nic proti hospodářským lesům, ale těch je všude jako máku a jejich prospěšnost pro přírodu je minimální.

Alternativou, kterou odborníci mnoho let prosazují, je tzv. ekologická (přírodě blízká) obnova. Zahrnuje tři hlavní formy, a to spontánní sukcesi (samovolný vývoj), řízenou sukcesi (vývoj usměrňovaný lidskými zásahy žádoucím směrem) a managementové zásahy. Naprostá většina pískoven má u nás potenciál obnovit se čistě spontánní sukcesí. Její průběh se liší podle místních podmínek, na většině našeho území však směřuje k lesním porostům, jejichž složení závisí na druhové skladbě v okolí těžebny. Výjimkou jsou nejteplejší oblasti ČR, kde až desítky let vytrvávají mozaikovitá společenstva suchých trávníků a křovin připomínající lesostep.

Nepotvrdily se obavy, že pískovny ponechané samovolnému vývoji napomáhají šíření ruderálních a invazních rostlin. Většina z nich v průběhu spontánní sukcese poměrně rychle vymizí. Jedinou výjimkou je akát, který může pískovny v teplých oblastech rychle kolonizovat a ovlivnit vývoj vegetace nežádoucím směrem. Právě eliminaci akátu v pískovně a blízkém okolí lze uvést jako příklad řízené sukcese.

Managementové zásahy jsou pověstnou třešničkou na dortu. Provádějí se na menších plochách kvůli ochraně vzácných stanovišť a ohrožených druhů. Jde např. o obnovu hnízdních stěn pro břehule a samotářské včely, vytváření tůní nebo strhávání drnu při obnově písčin. Tyto zásahy obvykle blokují sukcesní vývoj nebo ho vracejí na samotný začátek, protože většina ohrožených druhů preferuje v pískovnách holý písek či řídkou vegetaci. Po ukončení rekultivace nelze tyto zásahy financovat, takže se o ně stará stát nebo nevládní organizace. Proto se vyplatí vyhlašovat cenné plochy jako chráněná území (nejčastěji přírodní památky) nebo přechodně chráněné plochy s flexibilnějšími pravidly péče.

Někdy lze vzácná stanoviště udržovat i bez lidských zásahů, a tedy zadarmo. Jde např. o svedení alespoň občasného vodního toku do vhodného místa v pískovně a využití jeho erozní i akumulační činnosti. Velmi dlouho přetrvají bez zapojené vegetace prudší svahy, kde spoléháme na vodní erozi a drobné sesuvy. Našimi největšími spojenci se však v pískovnách stávají, aniž to tuší, rekreanti a koníčkáři všeho druhu. Pískovny s jezery zaplavují přes léto tisíce koupajících se lidí, kteří úplně zdarma vytvářejí kýženou mozaiku různě narušovaných ploch. V pískovnách pak nelze úplně zavrhovat ani motokros a podobné aktivity. V řadě případů právě motorkáři nevědomky zachraňují populace ohrožených druhů závislých na narušování sukcesního vývoje. Ani z tohoto důvodu však na motokros nelze pohlížet jednoznačně pozitivně, protože známe i opačné příklady.

Pokud tedy víme, jaký potenciál pro ochranu přírody se v pískovnách ukrývá, proč ho nevyužíváme více? Zdálo by se nejpodstatnější dostat informace k lidem, kteří o rekultivacích rozhodují, což se v poslední době daří. K neformální koalici, která prosazuje zrovnoprávnění ekologické obnovy s dosud převládajícími rekultivacemi zemědělskými a lesnickými, se již přidala celá řada vědců, nevládních organizací i těžebních a rekultivačních firem. Přírodě blízké způsoby obnovy zapustily pevné kořeny i ve státní ochraně přírody, i když výjimky se stále najdou.

Větší využití ekologické obnovy pískoven však stále komplikuje několik překážek. Na prvním místě jde o poněkud rigidní zákony v oblasti ochrany zemědělské a lesní půdy. S výjimkou zatopených ploch musí těžební firma navrátit opuštěný dobývací prostor k předchozímu využití. Netřeba podotýkat, že takto založené polnosti či lesy se kvalitativně nemohou rovnat těm, které ustoupily těžbě. Úředně se ale jedná o cestu nejmenšího odporu a odváděné poplatky bývají poměrně nízké. Působí zde i stereotypy v rozhodování mnoha úředníků.

Chce-li kdokoli prosadit ekologickou obnovu, musí si prosekat cestu houští paragrafů.

Ať už se jedná o osvícenou těžební firmu, úředníka nebo nevládní organizaci, prakticky nikdy nestačí jen odborné argumenty a snaha pomoci přírodě. A když nakonec přece získáte potřebná razítka, jako zasloužená odměna následují řádově vyšší poplatky za tzv. trvalé vynětí ze zemědělského půdního fondu. Ekologická obnova, která probíhá úplně samovolně, tak paradoxně přijde těžaře mnohem dráž, než nekonečné vysazování zástupů boroviček.

Ačkoli význam pískoven pro ochranu přírody je nezpochybnitelný, rozhodně nehorujeme za horečné vytěžení dostupných zásob písků a štěrkopísků. Jednak se má s nimi jako s neobnovitelnými zdroji šetřit, jednak bychom neradi pouštěli bagry do míst, která jsou přírodovědně bohatá i bez nich. Vždy by mělo platit, že těžba nesmí zničit nic cennějšího, než jejím přičiněním vznikne. Na lokalitách po těžbě pak nesmí rekultivace likvidovat biologickou rozmanitost.

Ať už se zákony a úřední postupy vyvinou jakkoli, zdá se víceméně jisté, že ekologické obnovy bude zvolna přibývat. V tuto chvíli se hraje hlavně o to, zda některé úřady ekologickou obnovu podpoří, nebo jí budou aktivně bránit a prosazovat borové plantáže. Pro začátek by stačilo, kdyby se stala ekologická obnova rovnocennou alternativou. Vyšší zastoupení přírodě blízké obnovy by bylo rozhodnutím nejen ekologickým, ale i ekonomickým, protože přírodní procesy pracují zadarmo. Málokdy se stane, že zlepšení situace v ochraně přírody přináší úsporu peněz.

RNDr. Klára Řehounková, Ph.D. - Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a Botanický ústav AV ČR, botanička, zabývá se ekologií obnovy především na místech narušených těžbou nerostných surovin.
RNDr. Jiří Řehounek - Calla - Sdružení pro záchranu prostředí, entomolog, zabývá se ekologickou obnovou a ochranou postindustriálních stanovišť.