VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Řekne-li se slovo pastevectví, většina z nás si nejspíš nepředstaví několik koz, pasoucích se na mezi nebo náspu železnice, popřípadě stádo hovězího dobytka na lukách u řeky Moravy či jinde v nížině (byť právě toto byl kdysi nejběžnější obrázek pastvy), ale nejspíše si vybaví hory a ovce. Řekl bych, že nejčastěji nějaké karpatské hory. Jistě, neboť karpatská krajina by nebyla tím, čím je, nebýt právě pastevectví. Pastýř, ovce a Karpaty, to bylo kdysi téměř synonymum, které v současnosti stále ještě platí v rumunských horách či na Podkarpatské Rusi, méně již na Slovensku a ještě méně v moravských Karpatech. A pod vlivem četby, tradice, ale také stále více i turistických putování pak je s pastevectvím u nás nejvíce spjata kdysi čtvrtá země předválečného Československa, Podkarpatská Rus, dnes Zakarpatská Ukrajina, a její poloniny. Poloniny, na nichž se je možno dodnes setkat s tradičním pastevectvím jak ovcí, tak hovězího dobytka. S pastevectvím, při němž se dobytek pase po celou vegetační dobu - tedy často až šest měsíců v roce - v horách daleko od stálých sídel jeho majitelů.

Málokdo by však přitom asi dokázal definovat, co to vlastně jsou ty bájné poloniny, na nichž se dobytek pase. Zjednodušeně řečeno, jde o horské pastviny nad horní hranicí lesa, zvané např. na Slovensku hole či na území polských Karpat hale, v Beskydech kdysi javořiny. Hranice lesa v poloninských Karpatech přitom není nějak jednoznačně dána. Samozřejmě, čím je pohoří vyšší, tím je také polonina rozlehlejší. Vzhledem k tomu, že pohoří na Podkarpatské Rusi nejsou skalnatá, je možno pást prakticky i na vrcholcích těch nejvyšších podkarpatoruských a dnes vůbec ukrajinských hor, jako jsou Pietroš, Hoverla či Pop Ivan v pohoří Čornohora na východě oblasti; poloniny se zde rozkládají v rozmezí i více než pěti set výškových metrů. Začínají však také výše než ty západnější, protože jsou zde svahy porostlé zejména smrkovými lesy, které mohou sahat až do 1 500 metrů nad mořem, zatímco tam, kde jsou lesy bukové, začínají poloniny často již ve výšce 1 150 metrů… Nejde přitom často jen o přirozenou hranici lesa, nad níž se poloniny vypínají. Na některých místech dříve ani rozsáhlé poloniny, které v našem zájmovém území v době předválečné zabíraly 433 km², nestačily množství dobytka a pastevci proto začali stlačovat horní hranici lesa níža níže, často i o více než dvě stě výškových metrů. Postupné snižování četnosti stád ovšem v posledních desetiletích vede k tomu, že tyto „umělé poloniny“ opět pohlcuje les a na mnoha místech se jeho přední výhonky zpětně doplazily až těsně pod vrcholové louky.

Na poloninách se dříve pásly nejen ovce, ale také většina chovaných krav, voli, koně a také prasata, dnes jsou to již převážně pouze krávy a ovce, byť tu a tam je stále vidět i nějaký ten vepř či kůň, to ale spíše jen v bezprostřední blízkosti salašů. V dobách, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa, se na poloninách běžně páslo ke 100 000 kusů dobytka, z toho samozřejmě nejvíce ovcí a koz (kolem 70 000). Kolik je to dnes, nedokážu zjistit. Z tohoto hlediska by se ani nemuselo zdát divné, že části polonin jsou v současnosti ruderalizované i jinak degradované, často také erodované. Nicméně to není výsledek hospodaření v dobách rozkvětu poloninského pastevectví, ale až v posledních padesáti či šedesáti letech. Většina polonin totiž byla v dobách první republiky (i za staré monarchie) ve vlastnictví státu, jen asi 10 % patřilo obcím a pasteveckým spolkům - urbariaristům, a ještě méně jednotlivým velkým sedlákům. Pastevectví tehdy vypadalo tak, že místní pobočky státních zemědělských referátů přidělovaly poloniny jednotlivým obcím na výpas, stanovovaly, jak velké množství dobytka ta která polonina „snese“. Tzv. salašnyj gazda, jenž byl představitelem vesničanů, kteří posílali svůj dobytek na poloniny, vybíral poplatky za jejich užívání (který stát často zpětně vracel formou údržby polonin či budování cest k jejich salaším), a byl také odpovědný za jejich udržování, vzhled a stav. Během padesátiletí sovětského komunismu tato forma samozřejmě upadla, jako ostatně i mnoho dalších zemědělských hospodářských způsobů, za stav polonin nebyl nikdo odpovědný a mnoho se na tom nezměnilo ani po pádu komunismu Také samotné vypásání polonin podléhalo tradičním postupům, při nichž pastýř musel dbát na to, aby se stádo nepáslo dvakrát na stejném místě, při pasení na polonině musel umět stádo roztáhnout do široké řady tak, aby ovce pastvinu spásaly systematicky a nenechávaly nedopasky, samotný košár, v němž ovce nocovaly, se musel často střídat, aby nebylo zničeno podloží a místo pak nezarostlo kopřivami a šťovíkem. Po vypasení okolí salaše bylo nutno stádo přehnat na jinou pastvinu (proto byla na poloninách vybudovaná celá síť salaší, napajedel a košárů). I tyto postupy se však časem mnohde přestaly dodržovat, nebo se využívaly pouze částečně, takže místa košárů jsou dnes často jedním velkým bahništěm. Přestože celkový pohled na poloniny stále působí malebně a „jejich vůně se rozpíná výdechem bezpočetných květů“, jak kdysi napsal básník polonin Jaroslav Zatloukal (1905-1958), je nutno na tato úskalí špatně vedeného pastevectví upozornit.

Nejvýše na poloninách, daleko za hranicí lesa, se kdysi rozkládaly salaše sloužící pro pastvu volů, jichž se používalo zejména v zimě pro práci v lesích. To proto, že v nich nebylo zapotřebí dřeva pro svařování mléka k přípravě sýrů. Ty už samozřejmě dnes neexistují a ve vyšších polohách se proto vyskytují pouze salaše ovčí, budované na pomezí řídkého lesa a vysokohorské poloniny, právě proto, aby byl usnadněn přístup k dřevu. Dodnes zde existují četné roubené salaše, ale často jde pouze o jakési přístřešky, pod nimiž je místo k noclehu pro baču a hospodáře, který si přišel pro „užitek“ ze stáda, a ohniště s velkým kotlem na mléko. Valaši spí v rozích košáru pod zvláštními přístřešky, tvořenými jednospádovou střechou na kůlech s bočními stěnami vypletenými proutím a chvojím, aby tak v noci měli blíže k ovcím a snáze je ochránili před návštěvou medvěda či vlka.

Základem poloninského a vůbec karpatského chovu ovcí byla a je mléčná produkce ovcí, maso stojí až na druhém místě, vlna je v současnosti spíše na obtíž. Na mnoha místech se zde zachovala tradiční pastva v tom smyslu, že v obcích existuje spolek vlastníků ovcí, kteří své ovce svěřují přes léto pastýřům, jež si platí. Jejich představený „staryj“ pak rozpočítává podle množství ovcí toho kterého vlastníka, kolik výdojů celého stáda na vlastníka připadá, s tím, že každý vlastník dostane všechny produkty mléčného hospodářství naráz, a on sám si je pak dále zpracovává. Během doby, kdy je pro něj stádo dojeno, musí být vlastník přítomen na salaši a zaopatřit „starého“ a pastýře, „chlopce“, jídlem. Hospodář, který se vrací s mléčnými produkty do vesnice, pak nese vzkaz pro dalšího vlastníka. Při takovémto způsobu hospodaření se připravuje pro vlastníka pouze tzv. hrudový sýr (burda), žinčica a syrovátka, které si vlastník odváží v nádobách, takže na salaši nejsou zapotřebí žádné další skladovací prostory či prostory pro uzení (např. oštiepků), jak je tomu tam, kde se ještě pase na Slovensku. (Více o výrobě sýra na poloninských salaších a životech v nich viz např. v mém článku Huculové pasou po staru ve 14. zvláštním vydání časopisu Veronica Pastevectví a krajina, Brno 2000, s. 20-22 nebo v článku Karpaty a pastevectví v 15. zvláštním vydání časopisu Veronica Karpaty, krajina a lidé, Brno 2002, s. 24-28).

Ovce se na poloninách pasou v optimálním laktačním období po odstavení jehňat. Na počátku sezony se dojí většinou třikrát denně - brzy ráno, tak aby ovce vyšly z košáru na pastvu nejpozději v šest hodin a mohly se pást alespoň pět hodin, poté po poledni, po zhruba dvojhodinové polední pauze, a konečně večer, po návratu z odpolední pastvy. Koncem pastevecké sezony, zhruba od září, se pak ovce dojí pouze dvakrát, ráno a večer. Podojit třikrát denně často i několikasethlavé stádo ovcí, není rozhodně lehká práce. Odpolední pastva je delší, a proto může probíhat na vzdálenějších částech poloniny, často na samotných hřebenech.

V nižších polohách polonin se nacházejí tzv. stijla, horské sezonní vesnice vzniklé kvůli pastvě hovězího dobytka. Krávy se zde sice pasou společně, ale mléčné hospodářství - dojení, ošetření mléka a výrobu sýra - si vede každý majitel zvlášť, proto se stijlo skládá z mnoha roubených budov. Dříve byl nejčastějším zdejším produktem sýr a kyselé mléko, dnes, jak sami hospodáři říkají, je zájem především o máslo, které zde v dobách československých vůbec nebylo známo!

Obecně vzato, výše popsaný a dodnes fungující způsob pastevectví na poloninách vyplynul ze situace, kdy ovce nemohly být na zimu přeháněny na pastvu do oblastí, kde není sníh a je možné pást celý rok (tak jak se dělo na mnoha místech Balkánu či v některých částech rumunských Karpat). Tím, že jsou ovce svěřeny „profesionálům“, uvolnila se pro jednotlivé hospodáře možnost připravit dostatek píce na zimu v okolí svých sídel a ještě na těchto kosených loukách dobytek po sehnání z polonin do sněhu pást. Není proto divu, že jsou tam, kde je pastevectví stále živé, dodnes vykoseny všechny příhodné plochy v údolích i na jejich strmých stráních, včetně níže položených polan uprostřed lesů, na nichž je pak seno skladováno v oborozích nebo umně vyskládaných kopách. Zdejší krajina je proto stále velmi úpravná. Otázkou ovšem zůstává, jak dlouho tento způsob hospodaření ještě na Podkarpatské Rusi vydrží…

V Jasině, v centru východní Podkarpatské Rusi, obývané částí rusínského etnika, které samo sebe nazývá Huculy a oblast, již obývá, pak Huculštinou, mně kdysi, po návratu z několikadenního pobytu na salaších a stijlech patřících k vesnici Bogdan, během něhož jsem ostatně nabyl výše uvedených znalostí, správce turistické chaty přivítal slovy: „Pachněte poloninoj.“ V rusínštině ovšem „zapach“ znamená vůně. A pro Huculy, ale i pro mne, polonina voní. Voní kouřem, mokrou vlnou, ovčím trusem, spasenou trávou, borůvkami, klečí… Voní minulostí.